Svědectví o Dolních Datyních na přelomu 19. a 20. století (1.část)

V novodobých časopisech a knihách se o naší místní části Dolní Datyně, respektive o historii někdejší samostatné obce Dolní Datyně, dozvídáme jen velmi málo. Teprve díky upozornění pana Stanislava Kotuly jsem se seznámil se seriálem článků publikovaných v časopise Zwrot, vydávaném PZKO, pod názvem "Pamiętnik nauczyciela z Michałkowic. Wspomnienia od najmłodszych lat". Jeho autor se narodil v Dolních Datyních, prožil zde své dětství a mládí a své vzpomínky na tehdejší život, místní obyvatele i události své doby zachytil ve svých pamětech. Díky nim máme dnes jedinečnou možnost nahlédnout do každodenního života Dolních Datyň v době, kterou již dávno odvál čas.

Paměti učitele z Michalkovic. Vzpomínky od nejmladších let I.ČÁST

Zdroj: Časopis "ZWROT"
Text: Alojzy Kołorz
Příprava k tisku a předběžná redakce: Sylwia Grudzień

Zveme naše čtenáře k četbě první části vzpomínek Alojzyho Kołorze – učitele narozeného roku 1891, který svou profesní dráhu zahájil v polské škole v Michalkovicích u Ostravy. Učitel sepsal své vzpomínky na psacím stroji v roce 1962. Zachycují období od raného dětství až do konce druhé světové války; autor v úvodu popisuje také vzpomínky na svého dědečka. Strojopis poskytla naší redakci Kazimier Nowak – Alojzy Kołorz byl bratrem babičky pana Kazimierza. Vzhledem k rozsahu pamětí – 199 stran – je budeme zveřejňovat na pokračování v dalších číslech měsíčníku.

Narodil jsem se

Narodil jsem se 19. října 1891 v Datyních Dolních na Těšínském Slezsku z otce Andrzeje a matky Marie, rozené Pellarové. Příjmení Pellar pochází z Francie. Za dob hugenotů a náboženských válek v 16. století byli evangelíci ve Francii pronásledováni a rozptýlili se po různých zemích. Rodiny Pellarů je možné potkat v Alpách, Jugoslávii, Čechách, na Moravě, v Těšínském Slezsku a dokonce i v Malopolsku u Rzeszówa, kde měl jeden z Pellarů tiskárnu a knihkupectví. V uznání jeho zásluh po něm byla dokonce pojmenována ulice Pellara.

Můj dědeček Josef Pellar se narodil v Javořovicích za Dědicemi (okres Osvětim, Halič). Jeho otec měl v Javořovicích hospodářství. Když dědečkovi zemřela matka, otec se znovu oženil. Macecha však nebyla dobrá. V té době byly takzvané "hladové roky". Pravděpodobně šlo o léta 1846–1848. Na venkově panoval hlad. Macecha denně vařila praženici. Byla to řídká kaše smíchaná s vodou, částečně vařená, částečně smažená – odtud název. Horkou praženici chladila v síni. Dědeček, hladový, jednou vešel do síně a snědl ji potají. Macecha ho přistihla a začala bít. Dědeček utekl a při přeskakování plotu si zranil břicho. Ránu si převázal košilí a vydal se do světa.

Pěšky do Starého Bělska

Po několika dnech dorazil dědeček do Starého Bělska. Tam si ho všiml jeden učitel a zaměstnal ho jako pasáčka. Ani otec, ani macecha nevěděli, co se s chlapcem stalo. Dědeček chodil do školy, učil se číst, psát a počítat a kromě polštiny si osvojil také němčinu.

Ve čtrnácti letech ho učitel jako evangelíka poslal ke konfirmaci. Po ukončení školní docházky se dědeček rozhodl vyučit se ševcem. Mistr mu často říkal, že ševci by měli větší výdělek a byli by bohatší, kdyby nemuseli kupovat tak drahé kůže, kdyby si je uměli sami vyčinit.

To dědečka přimělo k zamyšlení. Opustil tedy ševcovské řemeslo a odešel do Skoczówa učit se koželužníkem. Mistr, u kterého se učil, jezdíval s vyčiněnými kůžemi na trhy a dědeček mu pomáhal. Brzy si všiml, že se mistru dobře daří. Často si na trhu vydělal dost peněz a domů se vracel s velkým ziskem. Po třech letech se dědeček vyučil a získal tovaryšský list.

Jak bylo tehdy zvykem, tovaryši cestovali po světě a pracovali u různých mistrů, aby se zdokonalili v řemesle. Také dědeček opustil svého prvního mistra a pracoval v různých městech Horního Slezska, tehdy často nazývaného Pruské Slezsko. Později se vrátil do Rakouského Slezska a pracoval v Bohumíně a v Suché u Karviné. Horní, Střední a Dolní Suchá tehdy patřily k evangelické farnosti v Dolních Bludovicích.

Nedělní taneční zábavy v "Harendě"

Dědeček byl evangelického vyznání a chodil do evangelického kostela v Dolních Bludovicích. U kostela se konaly poutě dvakrát ročně. První v polovině července po svátku Markéty a druhá na začátku října po svátku Michaela. V den pouti se v hostinci zvaném Harenda odpoledne pořádala taneční zábava. Přicházelo na ni mnoho svobodných mužů a dívek. Také dědeček po bohoslužbě šel na zábavu do Harendy.

Zamiloval se do jedné dívky, která seděla u stolu s jiným mládencem, a několikrát ji požádal o tanec. Pravděpodobně musel být velmi pohledný, protože dívka tančila pouze s ním, zatímco její společník zůstával sedět u stolu a vše pozoroval. Tento mládenec měl být s dívkou brzy zasnouben a chystal se s ní oženit. Upozornil ji tedy, aby netančila bez přestávky s cizím mužem. Na to mu odpověděla...

"Přece si tě nemusím vzít za manžela. Nechci tebe, vezmu si někoho jiného!"

V tu chvíli nastal zvrat. Dívka se jmenovala Anna Pawlicová, dcera mlynáře z Dolních Bludovic, a měla se provdat za mlynáře z nedalekých Soběšovic. Několik přesvědčivých slov a zamilovaných vyznání druhého nápadníka však změnilo její rozhodnutí, přestože dědeček byl tehdy jen tovaryšem koželužníkem.

Nečekaná návštěva po letech

Aby mohl uzavřít sňatek, musel dědeček na farním úřadě předložit rodný list a doklad o příslušnosti k obci. Kvůli získání potřebných dokumentů se musel vydat do Javořovic. Od svého útěku tam nebyl a doma o něm nic nevěděli. Všichni si mysleli, že už dávno zemřel, a macecha se dokonce těšila, že hospodářství, které mělo připadnout dědečkovi jako dědický podíl, získají její děti.

Najednou se doma objevil dospělý muž v plné síle věku a stanul před macechou. Když ho spatřila a poznala ho, vypadl jí z rukou hrnek a omdlela. Protože dědečkův otec už nežil, vyřídil dědeček rychle všechny formality, opustil rodný dům a vrátil se zpět do Horní Suché. Brzy nato se konala jeho svatba.

Po svatbě koupil hospodářství v části Dolních Bludovic zvané "Datynie", zřídil si koželužnu, kterou pak po dlouhá léta úspěšně provozoval.

Původ názvu obce Datyně Dolní

Když se tam usadil můj dědeček Pellar (otec mé matky), patřila část Datyň k obci Dolní Bludovice a druhá část k Šenovu. Správy těchto obcí se nestaraly o opravy cest vedoucích k těmto osadám, a proto bylo obtížné se tam dostat.

Dědeček Pellar svolal všechny hospodáře a navrhl, aby se odtrhli od Dolních Bludovic a Šenova a vytvořili samostatnou obec, tedy vlastní správní jednotku. Protože část osady, která náležela k Dolním Bludovicím, se nazývala "Datynie", bylo rozhodnuto, že nová obec ponese název Datyně.

V okolí Ostravy již tehdy existovala obec Datyně Horní, proto byla nově vzniklá obec pojmenována Datyně Dolní.

Alojzy Kołorz (1891–1966)

Narodil se v Dolních Datyních. Syn Andrzeje a Marie Pellarové. Absolvent učitelského semináře v Bobrku u Těšína (1911). Učitel v Michałkovicích.

Během první světové války sloužil v rakousko-uherské armádě (od roku 1915 u 100. pěšího pluku). Od roku 1918 byl telegrafistou v Polské armádě. Účastnil se bojů během českého vpádu na Těšínsko v roce 1919.

Později působil jako učitel v Lodži (od roku 1921) a v Mysłovicích. Absolvoval Vyšší učitelský kurz v Lodži, Pedagogický institut v Katovicích a Jagellonskou univerzitu v Krakově (1934 – pedagogika, propedeutika filozofie a německý jazyk).

Byl ředitelem Německé školní rady a obecné školy v Českém Těšíně (1938–1939). Za druhé světové války pobýval v táboře pro internované důstojníky v Maďarsku.

Po válce působil jako školní inspektor v Těšíně (1945–1959). Byl autorem publikací a novinových článků o historii školství na Těšínském Slezsku a také pamětí věnovaných jeho rodné obci. Byl členem řady organizací.

Zemřel v Českém Těšíně.

Dědeček Pellar předložil okresnímu hejtmanství v Těšíně petici za vytvoření samostatné obce, podepsanou obyvateli. Okresní hejtman s tím souhlasil. Symbolem Dolních Datyní v obecní pečeti se stal jelen.

Bylo to proto, že obec byla ze všech stran obklopena lesy a zvěř zde byla předmětem lovu. Zda se v těchto lesích skutečně vyskytovali jeleni, to potvrdit nemohu.

Prvním starostou obce Dolní Datyně byl samozřejmě Josef Pellar, otec mé matky. Tuto funkci vykonával po mnoho let až do vysokého věku. Po něm se stal starostou jeho syn, rovněž Josef Pellar, a následně můj otec Andrzej Kołorz. Dodávám, že starosta byl tehdy podle německého označení nazýván "Bürgermeister".

Obec Dolní Datyně se oddělila od Dolních Bludovic 21. června 1864. Ve stejné době se osamostatnily také Životice, zatímco Šumbark až 23. listopadu 1874. Kolem roku 1862 se od Dolních Bludovic oddělily také Horní a Střední Bludovice.

Staré obecní dokumenty Dolních Datyní se ztratily nebo shořely, protože starostové neměli vlastní kanceláře a úředníci pracovali doma. Úřední spisy uchovávali ve skříních nebo na půdách, a když například vyhořel dům starosty Glace, shořely i všechny obecní dokumenty.

Vesnický hostinec a koloniál

Můj otec byl povoláním kovář. Pracoval ve Vítkovicích, ale po nějaké době si v Dolních Datyních založil vlastní kovárnu, kde pracoval pro místní obyvatele a hospodáře. Opravoval vozy, vyráběl pluhy, brány a podkovy pro koně.

Matka pracovala na malém pětimorgovém (morg - stará jednotka plošné míry) hospodářství na místě zvaném "Szymikowiec". Po určité době rodiče koupili uprostřed obce hostinec se dvěma morgy polí. Otec přenesl kovárnu na nové místo, ale po několika letech kovářské práce zanechal a provozoval hostinec. Kromě toho vedl malý koloniální obchod.

Nejprodávanějším zbožím byly sirky, sůl, cukr, svíčky, knoty do lamp a někdy také pepř, skořice, ocet, krupice, mouka a další potřeby. Do nejbližšího obchodu se chodilo nejméně hodinu, takže to bylo pro obyvatele pohodlné a rodičům to přinášelo drobný výdělek.

Do hostince lidé chodili většinou v sobotu večer nebo v neděli odpoledne. Proto byly tržby malé. Často se za celý týden prodaly pouze dva litry vodky nebo lihu a v neděli asi 7–10 litrů piva.

Lidé tehdy byli mnohem střídmější než v pozdějších dobách. Z těchto důvodů otec přikoupil dalších pět morgů půdy, aby hospodářství rozšířil.

Bylo nás osm sourozenců – pět sester a tři bratři. Nejstarší byl bratr Jan, pak Andrzej, následovaly sestry Helena, Marie, Magdalena a Anna, potom já, Alojzy, a nejmladší sestra Tereza. Všichni jsme měli co dělat, protože na poli bylo vždy dost práce.

Tři hodiny chůze jedním směrem do práce

Dva bratři začali po dovršení patnácti let pracovat v uhelném dole v Zárubku u Ostravy. Na zimu zůstávali ubytováni v dělnické ubytovně a domů chodili pouze v sobotu. V neděli večer, případně v pondělí časně ráno, se vraceli do práce stejně jako ostatní dělníci z obce.

V létě však všichni docházeli do práce pěšky, a to tři hodiny jedním směrem. Bylo to přece asi čtrnáct kilometrů do Ostravy.

Téměř všichni horníci měli malé hospodářství o rozloze tří až pěti morgů. Jejich ženy obdělávaly pole a horníci pomáhali s polními pracemi ještě i v létě po návratu ze šachty. Často k tomu sloužily i neděle.

Největší hospodářství v obci, a bylo jich jen několik, měla 18 až 28 morgů půdy. Některá měla 12 morgů a opravdu velká až 50 morgů. Nejbohatší hospodáři, kteří vlastnili také koně, byli nazýváni "siedloci", tedy sedláci.

"Siedlok" byl výraz používaný na Těšínském Slezsku. Předpokládá se, že pochází z češtiny, kde slovo "sedlák" označuje rolníka, a v polštině se postupně změnilo na "siedlok". Lidé s malými hospodářstvími byli nazýváni chalupníky.

Osmdesát dětí na jednoho učitele

Když se vrátím k rodinným poměrům, z raného dětství si toho už mnoho nepamatuji. Vzpomínám si například, že když mi bylo sedm let, otec dlouho ležel nemocný a sousedé ho často navštěvovali.

V té době jsem už chodil do školy. Měl jsem ji velmi blízko, asi tři sta metrů od domu. Ve škole byl pouze jeden učitel. Všechny děti, bylo jich více než osmdesát, chodily do jediné školy.

Škola měla čtyři třídy, vlastně čtyři části. Dvě části chodili do školy dopoledne a dvě odpoledne.

V sobotu se ve všech obecných školách v celém okrese nevyučovalo. Byl to volný den pro učitele. Učitelé tehdy v tento den jezdili nebo chodili pěšky do Těšína, kde si vyřizovali své soukromé i úřední záležitosti. Zavedení jednoho volného dne od školní výuky v týdnu bylo velmi rozumným rozhodnutím školských úřadů. Při tehdejší neexistenci železničního ani autobusového spojení se mohla značná část učitelů z venkovských obcí dostat do Těšína na povozu nebo pěšky. Protože byl v Těšíně sobotní trh, právě sobota byla určena jako den bez vyučování.

A právě tehdy bylo možné v Těšíně potkat učitele z celého okresu.

V kapli se zvonilo třikrát denně

V Dolních Datyních stála mezi školou a naším domem evangelická kaple, postavená roku 1896 na pozemku darovaném mým otcem. Kaple byla vybudována ze sbírek místních obyvatel.

Musím připomenout, že téměř všichni obyvatelé obce byli evangelického vyznání a jen několik hospodářů bylo římskými katolíky. Pro evangelický kostel v Dolních Bludovicích byl pořízen nový zvon, největší ze všech. Nejmenší zvon evangelický sbor v Dolních Bludovicích prodal obyvatelům Dolních Datyní, kteří přistoupili ke stavbě vlastní kaple.

V evangelické kapli se zvonilo vždy ráno, v poledne a večer. V případě úmrtí některého obyvatele Dolních Datyní se po tři dny dopoledne zvonilo třikrát po deseti minutách a odpoledne rovněž třikrát po deseti minutách.

V den pohřbu, kdy byl zesnulý převážen z domu na hřbitov v Dolních Bludovicích, se zvonilo nepřetržitě půl hodiny. Protože rolník Onderek, římský katolík, věnoval kapli mohutný dubový strom zvonilo se po jeho smrti stejně jako evangelíkům.

Jak jsem již uvedl, chodil jsem do školy a byl jsem tehdy, zdá se, v prvním části, tedy v první třídě.

Do stejné třídy, jen do vyššího třídy, chodila také moje starší sestra. Náhle jsme uslyšeli zvonění v kapli stojící poblíž školy. Starší sestra začala plakat, ale já jsem nevěděl proč. Po chvíli mi sestra, která seděla o několik lavic dál, řekla:

"Proč nepláčeš? Vždyť zvoní, protože tatínek zemřel!"

Dnes už si nevzpomínám, zda jsem se tehdy rozplakal či nikoliv. Vím však, že když jsem přišel domů, plně jsem si neuvědomoval tragédii, která nás postihla.

A ani v den pohřbu, když rakev stála před domem a lidé zpívali smuteční písně, na mě celý pohřební obřad nijak nezapůsobil. Neuvědomoval jsem si, že ztrácím otce.

Bylo nás přece osm sourozenců. Pro otce bylo těžké udržet mezi tolika dětmi kázeň a poslušnost, a proto na nás někdy používal rákosku. Z toho důvodu jsem se ho občas bál a nebyl jsem k němu zvlášť citově připoután. Možná i proto jsem si plně neuvědomil význam jeho smrti.

Rozdělení povinností po smrti otce a nemoc očí

Po pohřbu jsme se všichni vrátili domů – matka vdova s osmi dětmi. Sestra Tereza byla o čtyři roky mladší než já a nejmladší ze všech sourozenců. "Tak tedy, maminko, postarej se teď sama o výchovu osmi dětí!" Naštěstí dva nejstarší bratři už pracovali v dole a nosili domů nějaké peníze.

Matka rozdělila práci v domácnosti mezi nás všechny. Protože dva nejstarší bratři pracovali v dole, nejstarší sestra Helena se starala o obchod a hostinec, druhá sestra Marie hlídala krávy. V hospodářství jsme obvykle měli tři krávy a tele nebo jalovici.

Třetí sestra Magdalena se starala o prasata a selata. Obvykle jsme chovali dvě nebo tři prasnice a dvě až tři selata. Oběma sestrám pomáhala sestra Hanka a v létě jsem musel pást krávy i já, přičemž mi někdy pomáhala právě Hanka.

Nejmladší sestra Tereza byla vzhledem ke svému věku od práce na hospodářství osvobozena, než vyroste.

Já a dvě starší sestry jsme chodili do školy. Brzy jsem však onemocněl s pravým okem. Pak mě začalo bolet i levé. Ve škole jsem nemohl číst ani psát, a proto jsem přestal docházet. Nemoc očí však trvala velmi dlouho, takže matka se spolu s ředitelem školy Janem Siwym rozhodla, že se znovu vrátím do školy a alespoň budu poslouchat výuku.

Matka mě dvakrát týdně vodila k lékaři Weissbergerovi do Dolních Bludovic. Trvalo to téměř celý rok a nemoc stále neustupovala.

Jednoho dne jí lékař poradil, aby mě vzala ke specialistovi na kliniku do Vídně, což matka ráda udělala. Po jediné návštěvě kliniky a použití předepsaných léků (později jsem se léčil ještě u očního specialisty v Těšíně) jsem byl během tří měsíců uzdraven.

Bylo mi tehdy už deset let, ale neuměl jsem číst ani psát.

Jak mě Szymiková naučila psát?

Ředitel školy se touto skutečností vůbec neznepokojoval. Požádal jednu z žákyň, Annu Szymikovou, aby mě naučila číst a psát.

Byla to pravděpodobně nejnadanější žákyně ve třídě. Přicházel jsem do školy dříve před vyučováním nebo po vyučování zůstával déle. Hanka Szymiková "od lesa", jak se jí říkalo, protože bydlela u lesa, mě pilně učila a já se snažil učit, jak jen jsem dokázal.

Jak mě učila psát?

V ruce jsem držel rydlo, protože tehdy se psalo na břidlicové tabulky. Szymiková vedla mou ruku po tabulce. Takto jsme společně kreslili písmena, která mi ukazovala. Později se mnou psala celá slova.

Brzy jsem se naučil psát a za necelé dva roky jsem byl již ve čtvrtém oddělení.

Pobyt v obecné škole v Dolních Datyních mi nezůstal v dobré paměti. Ředitel školy Jan Siwy neměl naši rodinu rád a často nám to dával najevo. Posmíval se mým sestrám i mně. Dělal to sice žertem, ale byly to zlomyslné a ponižující žerty.

Jakým způsobem moje sestry zesměšňoval, si už nepamatuji. Dodnes si však pamatuji, že přede všemi spolužáky o mně říkal:

"Kačmarczyk ze šenku, umazaný až po pás."

Všechny tyto posměšky jsme snášeli trpělivě, protože matka vdova byla příliš slabá na to, aby se mohla bránit.

Přestože nám učitel ubližoval, já jsem se chtěl učit, a pamatuji si, že letním období jsem chodil do školy už v sedm hodin ráno, abych stihl napsat domácí úkol a naučit se novou látku.

Ředitel školy, který bydlel přímo ve školní budově na druhé straně chodby, ráno nahlédl do třídy a viděl mě, ale nic neřekl. Teprve matka si všimla, že nejsem doma. Jedna ze sester jí řekla, že mě viděla jít do školy. Matka mě poslala, abych šel po snídat, když vyučování začínalo až v devět hodin.

Narozeniny císaře Františka Josefa

Jednou ročně, 18. srpna, v den narozenin císaře Františka Josefa, šly děti z celé školy pod vedením ředitele Śliwy na bohoslužbu do evangelického kostela v Dolních Bludovicích.

Toho dne tam byly také děti z Dolních Bludovic, Šumbarku, Životic a Těrlicka. Již dva týdny předem farář oznamoval výuku náboženství, takže mezi dětmi téměř nikdo nechyběl.

Jak silný dojem udělala na venkovského chlapce návštěva kostela, si dnes málokdo dovede představit. Do té doby jsem znal jen pole, louky, lesy a hospodářské budovy a vstup do kostela jsem považoval za cosi slavnostního a téměř nepopsatelného.

Kostel na děti zpravidla hluboce působí, zvláště když se do něj dostanou jen jednou za rok. Tehdy je zážitek dvojnásobný – vnější i vnitřní.

Kázání faráře o milovaném a dobrotivém císaři Františku Josefovi činilo z císaře téměř nadlidskou bytost. Takovým způsobem farář probouzel u mládeže oddanost vládnoucímu domu. Teprve pozdější životní zkušenosti člověku otevřely oči.

Pasení krav u "staříčků"

V létě jsem doma pásl krávy. Jednou odešel nebo utekl dědečkův pasák, a proto mi matka přikázala, abych šel k dědečkovi pást krávy.

Doma mě měla zastoupit starší sestra Hanka. Nastoupil jsem tedy k dědečkovi jako pasák, ačkoli mi bylo teprve jedenáct let. Pravděpodobně žádná ze starších sester nechtěla krávy u "staříčků" pást, a tak poslali mě.

U staříčků byly čtyři krávy. Bylo je třeba pást po mezích a vodit je za rohy na provaze.

Dědeček měl prostorný zděný obytný dům. Skládal se z velké kuchyně a pokoje o rozměrech asi šest na šest metrů. V dalším stejně velkém pokoji byl koloniální obchod. Kromě toho byl v domě ještě sklad, tedy komora o rozměrech asi čtyři na čtyři metry. Dům měl také dva sklepy, půdu a verandu zvanou "podsienie".

Chlév pro krávy (na Těšínském Slezsku nazývaný "chlyw") byl postaven samostatně a mohl pojmout nejméně osm krav, přestože jich bývaly zpravidla jen čtyři. Druhá polovina chléva sloužila jako dočasný sklad slámy a sena. Byly tam také dvě pryčny zvané "wyrkami". Na jedné z pryčen spávala služebná a na druhé jsem spal já, protože byla určena pro pasáka.

Obytný dům byl s chlévem spojen zvonkem. Každé ráno nás tímto zvonkem budili. Hned jsme vstali a šli umýt nádobí. Poté jsme šli do kuchyně. Služebná ohřála několik brambor, které zbyly od večeře. Jedl jsem je s kyselým mlékem, zvaným kyška.

Potom jsem vyvedl krávy z chléva a pásl je po mezích kolem orné půdy. Protože jsem při pasení musel odejít poměrně daleko od domu a nevěděl jsem, kdy se mám vrátit, pověsila babička na hák ve zdi domu tmavou zástěru. To bylo znamení, že se mám s kravami vrátit domů.

K obědu jsem znovu jedl brambory s kyselým mlékem nebo nějakou kaši či krupici. Poté jsem šel do školy.

Po návratu ze školy mi babička dala do pytlíku krajíc chleba a kousek sýra, který jsem si zavěsil na krk. Při pasení jsem pak pomalu jedl chléb se sýrem.

V neděli babička vařila k obědu uzené maso. Nejprve jsem jedl zelí s bramborami, potom polévku z vývaru z uzeného masa s bramborami. Samotné maso jsem však nedostal. Babička měla také uzený bok. Kůže, které po něm zůstaly, vařila společně s uzeným masem a právě tyto vařené kůže jsem jedl místo masa.

Staříčka i starečky jsem se velmi bál a já k nim necítil žádnou zvláštní náklonnost. Jako chlapec jsem od nich nikdy nedostal pohlazení ani vlídné slovo. V jejich domě jsem chodil velmi opatrně a ničeho se nedotýkal, protože jsem se bál, že dostanu holí, přestože jsem nebyl ani uličník, ani zlobivé dítě.

Jak vlaštovky zazdily vrabce

Jedna příhoda u dědečka mi utkvěla v paměti dodnes.

Jednou jsem přišel ze školy a položil knížky na okno. Dědeček seděl na verandě, z níž byl krásný výhled na olšový háj a hospodářský dvůr.

Na verandě pod střechou byla dvě nebo tři hnízda vlaštovek. Dědeček seděl a pozoroval jedno z nich i vlaštovky, které kolem létaly a cvrlikaly. Usmíval se. Díval jsem se stejným směrem, ale nevěděl jsem proč.

Nakonec mi dědeček celou situaci vysvětlil.

Do hnízda vlaštovek se nastěhoval vrabec. Vlaštovky se ho snažily vyhnat, ale nepodařilo se jim to. Po chvíli začaly hlasitě cvrlikat a létat kolem domu. Brzy přiletělo mnoho dalších vlaštovek a všechny společně na vetřelce útočily.

Vrabec však seděl v pohodlí hnízda a odmítal odejít.

Pak přišla pomsta vlaštovek. Dvě vlaštovky hlídaly hnízdo, aby vrabec nemohl ven, zatímco ostatní dlouhé hodiny nosily do otvoru hnízda bláto a postupně ho zazdily. Poté odletěly.

Po několika dnech dědeček hnízdo shodil. Uvnitř ležel mrtvý vrabec.

Možná mi někdo při čtení těchto vzpomínek nebude věřit. Tato událost se však skutečně odehrála na dědečkově hospodářství v Dolních Datyních v domě číslo 13 a já jsem jejím přímým svědkem.

Po dvou nebo třech měsících si dědeček najal cizího pasáka a mě této služby zbavil.

Kázání v hospodě

V sousedství jsem zpravidla neměl vrstevníky, s nimiž bych si mohl hrát. Proto jsem ve volných chvílích rád sedával v hostinské místnosti u kamen. Seděl jsem tam tiše a poslouchal rozhovory hospodářů, kteří debatovali o různých otázkách hospodaření, například o obdělávání půdy nebo chovu dobytka. Mluvili dokonce i o politice.

Do hostince jsme odebírali dvoje noviny, které vycházely jednou týdně. Jeden z hospodářů četl noviny nahlas a ostatní poslouchali. Po přečtení článku se na jeho téma rozproudila debata plná selského filozofování.

Jeden z hospodářů, Gałgonek "ze školy", často říkával:

"Vidíte, lidé, je to tak: jednomu hoří i voda a druhému ani petrolej nechce hořet."

Skutečný význam těchto slov jsem pochopil až mnohem později.

Jak jsem již zmínil, obyvatelé Dolních Datyní byli z 99 procent evangelického vyznání. Základem evangelické víry bylo čtení Bible a vlastní výklad jejího obsahu.

Ve vsi žil také hospodář Kołorz. Protože bydlel u malého lesa, říkalo se mu Kołorz "od lesa", aby se odlišil od ostatních Kołorzů.

V zimě četl Kołorz "od lesa" mnoho knih, ale nejvíce se zabýval Písmem svatým. Často přicházel do hostince s Biblí v kapse. Když už vypil jednu nebo dvě skleničky pálenky a v hostinci sedělo několik hospodářů, vstal, sundal klobouk – tehdy totiž všichni muži nosili v hostinci pokrývku hlavy – vytáhl Bibli, přečetl několik veršů a poté na jejich téma pronesl celé kázání.

Všichni hospodáři si také sundali klobouky a poslouchali ho, aniž by mu kdy skákali do řeči.

Jako chlapec jsem ho často poslouchal a zdálo se mi, že jeho kázání se ničím neliší od kázání faráře. Dospělí, kteří o tom mezi sebou mluvili, tvrdili, že Kołorz "od lesa" káže velmi srozumitelně a logicky. Kdyby získal vzdělání, jistě by se stal výborným řečníkem.

Chlapské příběhy

Zdálo se mi, že všichni hospodáři jsou velmi moudří. Za nejmoudřejšího jsem považoval strýce Josefa Pellara, bratra mé matky, který dokončil tři třídy reálné školy v Těšíně a hospodařil na svém statku.

Strýc Pellar jako jediný kromě učitele odebíral dvoje polské noviny a jedny německé – "Silesii", vydávanou v Těšíně.

Z hospodských debat jsem se dozvěděl, že ve Vídni sídlí císař František Josef I., který má své vojsko a důstojníky, plní jejich rozkazy a každý zdravý muž musí po dosažení 21 let nastoupit na tři roky vojenské služby.

Dozvěděl jsem se také, že v Těšíně úřaduje "bezirkshauptmann" (okresní hejtman), který velí všem starostům.

Hospodáři si vyprávěli i o Ondráškovi a Juraškovi, kteří bohatým brali a chudým rozdávali.

Ondrášek prý často pobýval v lesích u Frýdku převlečený za myslivce. Když někdo šel cestou nebo projížděl ze Sedlišť přes les, Ondrášek často vyšel z lesa a ptal se, zda ho neviděli a zda se ho nebojí. Chudí lidé o něm mluvili s úctou.

Poté je zavedl hlouběji do lesa, vytáhl kus sukna nebo plátna, odměřil loktem určitý kus a obdaroval je jím.

Jednou šla lesem sama žena. Také jí položil stejnou otázku. Žena se o Ondráškovi rozpovídala velmi nelichotivě – označila ho za zloděje, banditu a ničemu.

Ondrášek jí klidně odpověděl, že je hajný, dal jí peníze a požádal ji, aby mu ve Frýdku koupila knoflíky/očka do bot. Až se bude vracet z města, bude na ni čekat u dřevorubců.

Žena se po čase vracela a nesla myslivci tkaničky. Ondrášek se svými druhy, vydávajícími se za lesní dělníky, ji odvedl do lesa, na pařez postavil knoflíky/očka ostrými hroty vzhůru, zvedl jí sukni a posadil ji na ně.

Hospodáři si vyprávěli také o hraběti Larischovi z Karviné, jak nesmírně bohatý byl, kolik měl statků a uhelných dolů. Laryš byl tak bohatý, že mu císař nařídil udržovat oddíl vojáků, ale "Grof" namítl a řekl, že raději udržuje smečku psů než armádu. Císař se velmi rozzlobil a nařídil mu, aby jako trest udržovat celý regiment psů. Grof je musel vycvičit vojenským způsobem, takže i psi museli pochodovat do rytmu hudby. Hrabě je musel obléci do vojenských uniforem a psi pak pochodovali za hudebního doprovodu.

Vyprávělo se také, že jedna z hraběcích dcer měla koňskou hlavu.

To všechno však byly jen pohádky.

Škubání peří

V hostinci se konaly také "škubačky" – společné škubání husího peří určeného na výrobu polštářů a peřin pro svobodné dívky.

Každá dívka na vesnici, i ta nejchudší, musela mít před svatbou alespoň jednu peřinu. Proto se téměř v každém hospodářství chovaly husy. Velikost hejna závisela na hospodářských poměrech a počtu dcer v rodině.

V každém domě v zimním období sedělo kolem stolu několik žen a škubaly peří. Přitom si vyprávěly různé příběhy o strašidlech, vodnících a jiných nadpřirozených bytostech.

Často byly na škubačky zvány i sousedky, aby práce postupovala rychleji. Nejčastěji se pořádaly právě v hostinci, kde bylo dost místa. Ženy a dívky při škubání zpívaly a vyprávěly si příběhy. Vždy se našla některá hovorná žena, která uměla poutavě vyprávět, a ostatní ji rády poslouchaly.

Také já jsem sedával v hostinské místnosti v koutě u kamen a se zaujetím naslouchal.

Po skončení škubačky uvařila vlastnice peří hospodská bílou kávu a z domu přinesla koláče, kterými pohostila všechny účastnice.

Na škubačky dívky zvaly také chlapce, kteří přicházeli velmi rádi. Některý z nich přinesl harmoniku a začal hrát.

Po skončení škubání dívky tančily kolem stolu. Podle tehdejších zvyklostí by k běžné taneční zábavě musel být zvláštní taneční sál, proto se tento předpis jednoduše obcházel a tančilo se dokola kolem stolu.

Tančilo sice jen několik párů najednou, ale harmonikář hrál nepřetržitě, takže si mohly zatančit všechny dívky podle libosti.

Pokračování příště.

OMLOUVÁM SE ZA PŘÍPADNÉ CHYBY V PŘEKLADU

DATYNIOK