Svědectví o Dolních Datyních na přelomu 19. a 20. století (4.část)

Pokračování - 4.část - V novodobých časopisech a knihách se o naší místní části Dolní Datyně, respektive o historii někdejší samostatné obce Dolní Datyně, dozvídáme jen velmi málo. Teprve díky upozornění pana Stanislava Kotuly jsem se seznámil se seriálem článků publikovaných v časopise Zwrot, vydávaném PZKO, pod názvem "Pamiętnik nauczyciela z Michałkowic. Wspomnienia od najmłodszych lat". Jeho autor se narodil v Dolních Datyních, prožil zde své dětství a mládí a své vzpomínky na tehdejší život, místní obyvatele i události své doby zachytil ve svých pamětech. Díky nim máme dnes jedinečnou možnost nahlédnout do každodenního života Dolních Datyň v době, kterou již dávno odvál čas.

Paměti učitele z Michalkovic. Vzpomínky od nejmladších let IV.ČÁST

Zdroj: Časopis "ZWROT"
Text: Alojzy Kołorz
Příprava k tisku a předběžná redakce: Sylwia Grudzień

Zveme k četbě čtvrté části vzpomínek Alojzyho Kołorze – učitele narozeného roku 1891, který svou profesní dráhu začínal v polské škole v Michalkovicích u Ostravy. Učitel sepsal své vzpomínky na stroji v roce 1962. Zachycují období od raného dětství až do konce druhé světové války – autor v úvodu popisuje také vzpomínky svého dědečka. Strojopis předal naší redakci Tadeusz Nowak.

OBŽIVA OBYVATELSTVA

HRNČÍŘSTVÍ

Hospodáři, kteří měli přibližně pět morgů půdy, se věnovali také dalším vedlejším činnostem, které se postupem času staly jejich hlavním zaměstnáním nebo nabyly stejného významu jako obdělávání půdy. Patřili mezi ně hrnčíři, kterých bylo ve vsi šest nebo sedm. Všechna příjmení hrnčířů si již nepamatuji, ale vybavuji si například tato: Fukała, Kotula, Przeczek, Rajdus, Szarowski, Toman.

Tito hrnčíři měli na vlastních pozemcích vhodnou hlínu, kterou kopali a sypali na velkou hromadu, aby přes zimu promrzla. Vždy totiž museli mít dostatečnou zásobu hlíny připravenou k výrobě hrnců, mís a džbánů.

Nejlepší hlína na výrobu hrnců byla na hospodářství Pipra, kam přijížděli i ostatní hrnčíři, kteří si ji za určitou úplatu vykopali a odváželi domů. Dodnes se této oblasti říká Hliníky. Protože v této lokalitě žilo několik rodin stejného příjmení, lidé pro přesné určení konkrétní osoby říkali například: Toman z Hliníků, Piper z Hliníků atd.

Dílnou, kde se vyráběly hrnce, mísy atd., bývala zpravidla kuchyně. Tato místnost často zabírala polovinu budovy. Středem domu vedla síň a na její druhé straně byla světnička (malá světnice) a komora, která sloužila jako spíž a k ukládání drobného domácího náčiní.

V kuchyni byl v jednom rohu pecek na vaření…

pecek na vaření a pec na pečení chleba. Na peci bylo volné místo, kde v noci spávaly starší děti a někdy dokonce i dospělí. Ve druhém a třetím rohu kuchyně stála široká postel. Ve čtvrtém rohu mezi okny byl umístěn hrnčířský kruh, který sloužil k výrobě hrnců.

Hrnčířský kruh se skládal ze dvou kruhových kotoučů spojených silnou svislou železnou tyčí. Spodní kotouč měl průměr asi 75 cm a pomocí nohou se uváděl do otáčivého pohybu, který se přenášel na horní kotouč o průměru přibližně 25 cm. Hrnčíř seděl u hrnčířského kruhu a nohama roztáčel spodní kotouč. Na horní kotouč, který se otáčel současně se spodním, položil vhodně připravený kus hlíny. Z něj pak při otáčení kotouče rukama a prsty tvaroval podle toho, co chtěl vyrobit – mísu, hrnec nebo džbán. Po dokončení nádoby na horním kotouči ji za otáčení odřízl drátem. Poté nádobu z kotouče sejmul a k hrnci připevnil ucho. U džbánu kromě ucha vytvaroval nahoře také hubičku pro nalévání tekutiny.

Hrnčíři vyráběli i různé jiné předměty, například píšťalky ve tvaru ptáčků apod. Nejvíce se mi líbil skřivánek. Když se do něj nalilo trochu vody a potom se do něj foukalo jako do píšťalky, vydával zvuky podobné zpěvu skřivana. Vyráběly se také květináče, pokladničky a vykuřovadla na včely, která potřebovali místní včelaři při práci na loukách nebo při rojení včel.

Všechny tyto hrnce, mísy a nádoby hrnčíři polévali glazurou a vypalovali ve speciálně k tomu postavených hrnčířských pecích. V době naléhavých polních prací se hrnčířská výroba přerušovala. Každý hospodář, který se zabýval hrnčířstvím, měl alespoň jednoho koně a vůz – podobný žebřiňáku, jehož boky byly vypleteny vrbovými pruty. Takovému vozu se říkalo vůz s opletím/opletením z proutí. 

Na takový vůz se nakládaly hrnce, mísy a další hliněné nádoby zabalené do slámy a vozily se na trhy a jarmarky do různých měst a městeček. Nejraději se jezdilo na jarmarky a poutě. V Těšíně a okolí se největším uznáním těšili hrnčíři z Dolních Datyň a hrnčíři z Dolních Bludovic.

Když se rozvinula tovární výroba a začaly se vyrábět hrnky keramické, železné a plechové hrnky, začala domácí řemeslná výroba hrnců, mís a džbánů postupně zanikat.

DÍVKA, KTERÁ UMĚLA DOBŘE TKÁT, UMĚLA TAKÉ DOBŘE TANČIT

V 90. letech 19. století byla ve vsi rozvinutá také domácí tkalcovská výroba. V každé chalupě byl alespoň jeden, někdy dva nebo tři tkalcovské stavy a v zimě a ve volných chvílích nebo za deštivých dnů se na nich pracovalo. V té době se ve vsi pěstoval len pro vlastní potřeby tkalcovské výroby. Jeden sedlák, Koszczoł, vykupoval od hospodářů hotové zboží a prodával je v obcích v okolí Ostravy, v hornických osadách, tedy – jak se tehdy říkalo – v koloniích.

Brzy však ve Frýdku a Místku vznikly textilní továrny a sedláci se svými ručními tkalcovskými stavy nedokázali tovární konkurenci čelit. Práce na ručních stavech proto kolem roku 1900 ustala. Jen v několika chalupách ještě zůstaly ruční tkalcovské stavy a kolovraty. Když jsem byl ještě malý chlapec, viděl jsem, jak u tkalcovského stavu seděla žena, Klimszowa, manželka Klimszy – Siekierki – a tkala plátno. Od stavu se ozývaly pravidelné údery a matka mi nejednou říkala, že dívka, která uměla dobře tkát, uměla také dobře tančit, protože v uších, nohách i rukou cítila potřebný taneční rytmus.

Když se na tkalcovských stavech přestalo pracovat, sedláci je sekerami rozsekali a použili jako palivo. Sám jsem viděl, jak se takové stavy rozbíjely a pálily. 

Sedlák Koszczoł, který obchodoval se zbožím vyráběným sedláky, nyní nakupoval hotové zboží v továrně ve Frýdku a stal se podomním obchodníkem v obcích ostravsko-karvinského revíru. Tímto způsobem si vydělával na živobytí.

ŠEVCI I ZE VZDÁLENĚJŠÍHO OKOLÍ CHODILI KUPOVAT KŮŽI DO DOLNÍCH DATYŇ

Ve vsi byla také jedna koželužna. Patřila mému strýci Józefu Pellarovi. Jeho otec, tedy můj dědeček, rovněž Józef Pellar, byl také koželuhem a přenechal strýci hospodářství o rozloze 18 morgů a koželužnu. Byla to ruční koželužna. Nacházel se v ní pouze jeden stroj na drcení dubové kůry, poháněný koněm pomocí žentouru. V koželužně bylo mnoho velkých kádí, v nichž se máčely kůže. Pracovalo v ní nanejvýš pět dělníků. Protože široko daleko v okolí žádná jiná koželužna nebyla, měla práce dostatek.

V té době lidé na vesnici poráželi krávy a telata pro vlastní potřebu. Maso se porcovalo na půlkilogramové nebo kilogramové kusy, solilo se a ukládalo do sudu, který se uchovával na chladném místě, většinou ve sklepě. Početná hospodářova rodina tak měla na delší dobu co jíst. Často jednu krávu společně porazili dva nebo několik hospodářů, aby maso zůstalo déle čerstvé.

Z okolních vesnic, a dokonce i ze vzdálenějších míst, lidé sami přinášeli do koželužny na prodej hovězí a telecí kůže, takže koželužna měla dostatek suroviny. Vyčiněné kůže byly prvotřídní kvality a prodávaly se jako vídeňské usně a podešvové usně. Když se rozšířilo průmyslové činění kůží pomocí strojů a různých chemických prostředků, ruční koželužství přestalo být výnosné. Strýc Józef Pellar proto koželužnu zrušil a ponechal si pouze obchod s vyčiněnými kůžemi a různými ševcovskými potřebami a výrobky. Hotové zboží nakupoval ve velkoobchodě s kůžemi v Moravské Ostravě.

Ševci i ze vzdálenějšího okolí chodili nakupovat kůži do Dolních Datyň. Často ji odebírali na úvěr, ale potom nezaplatili. Obchod se tak stal nerentabilním a nakonec musel být zrušen.

PASTVINA ZVANÁ ZARYJE

V Dolních Datyních se také těžila železná ruda. Z dnešních obyvatel Dolních Datyň si už asi nikdo název Zaryje nepamatuje, pravděpodobně upadl v zapomnění. Bylo to však místo na poli někdejšího hospodáře Józefa Pellara mladšího, kde se těžila železná ruda, kterou hospodáři odváželi do železáren ve Vítkovicích.

Pravděpodobně šlo o rudu s nízkým obsahem železa, a proto po vybudování železnice a zahájení dovozu železné rudy ze Švédska a dalších míst těžba železné rudy v Datyních ustala. Místo, odkud byla ruda vytěžena, postupem času zarostlo trávou a změnilo se v pastvinu nazývanou Zaryje.

V blízkosti Zaryjí protéká potok, na jehož dně leží těžké kameny, které upoutávají pozornost svou nezvyklou hmotností; jde právě o železnou rudu.

DRÁTENÍCI

Čas od času, snad dvakrát nebo třikrát do roka, procházeli vesnicí dráteníci. Takový dráteník šel po cestě a volal: "Hrnce drátovat!" Dráteníci přicházeli do našeho kraje až ze Slovenska, aby po domech drátovali hliněné hrnce. Hrnec samozřejmě nesměl být rozbitý na malé kousky. Pokud byl rozbitý na dvě nebo tři části, dal se ještě opravit. Takový rozbitý hrnec dráteník důkladně podrátoval, takže se v něm ještě mohla vařit kaše, krupice a další pokrmy. Je z toho patrné, jak šetrní museli hospodáři být, když si nechávali hrnce drátovat, přestože přímo ve vsi působili hrnčíři a vypalovali nové hrnce. Dráteníci také opravovali plechové hrnce, především do nich vsazovali nová dna. Prodávali rovněž drátěné pasti na myši.

SKLENÁŘI

Několikrát do roka zavítali do vesnice sklenáři. Na cestě hlasitě volali: "Okna zasklívat!" Na zádech nosili ve speciálně upravené bedně okenní tabule a rozbitá okna zasklívali přímo na místě.

KLEŠTIČ

V létě a na podzim přicházeli do vesnice dva kleštiči "mniszyć", tedy kastrovat prasata. Prasata se kastrovala proto, že je pak bylo v zimě snazší vykrmit. Po mnoho let přicházeli do naší vesnice kleštiči Žaczkovi z Moravy. Byli to otec se synem. Byli to velmi spolehliví a poctiví lidé. Všichni hospodáři je velmi dobře znali, rádi je hostili a nechávali je u sebe doma přenocovat. Za kastrování si účtovali určitou částku. Nikdy se nestalo, že by nějaké prase v důsledku kastrace uhynulo.

PAWLAS-JUCHA – ZLODĚJ SLEPIC

V Dolních Bludovicích žil jistý Pawlas, který už od mládí kradl slepice nejen v Bludovicích, ale také v Datyních a dalších sousedních vesnicích. Za krádeže slepic byl nejednou ve vězení, ale jakmile ho propustili, začal slepice znovu krást, a tak opět putoval za mříže.

Když jednou některý z hospodářů uviděl Juchu na svobodě, říkal druhému hospodáři: "Dávejte si pozor na slepice, Juchu pustili z vězení, tak je zase bude krást." A skutečně, Jucha kradl slepice až do smrti a větší část svého života strávil ve vězení.

V HOSPODĚ SE OBVYKLE POŘÁDALA DOŽÍNKOVÁ ZÁBAVA PRO CELOU VESNICI

Dožínky se v mé rodné vesnici neslavily nijak zvlášť slavnostně. Možná proto, že zde byla většinou malá hospodářství o rozloze pěti až deseti morgů. Jen několik hospodářství bylo větších.

Pamatuji si, že při svážení posledního vozu obilí z pole se narychlo upletl obilný věnec. Na vůz si pak sedla žena, která měla tento věnec upevněný na hrábích, a tak se – s hráběmi vztyčenými vzhůru – jelo domů a přitom se zpívala nějaká zbožná žňová píseň. A tím všechno skončilo. Někdy hospodář poslal někoho do hospody pro kořalku a pohostil pracovníky, kteří pomáhali při žních.

V hospodě se však obvykle pořádala dožínková zábava pro celou vesnici. Dívky přinášely do tanečního sálu věnec z obilných klasů ozdobený papírovými stuhami. Tento věnec pak umístily na čelní stěnu tanečního sálu.

V TĚCH DOBÁCH SEDLÁCI VELMI ČASTO SLOUŽILI DVANÁCT LET NA VOJNĚ

Sedláci, kteří měli za sebou vojenskou službu, byli ve válce a účastnili se bitev, za to dostávali medaile. Těmito medailemi se pyšnili až do smrti. Při různých slavnostních příležitostech, o nedělích a svátcích je nosili na prsou. Předtím je vždy vyčistili, takže se leskly, jako by byly ze zlata.

V těch dobách sedláci velmi často sloužili na vojně dvanáct let a medaile, které jim byly úředně zasílány ze starostenského úřadu, dělaly velký dojem nejen na ně, ale i na nás, chlapce. Mezi takové vysloužilé vojáky patřili mimo jiné Koszczoł a Klimsza, zvaný Sekerka, protože byl povoláním tesař. Udělováním těchto medailí vláda posilovala oddanost habsburské dynastii. Takoví vysloužilí vojáci velmi často vstupovali do spolku veteránů. Měli vlastní uniformy a tuhé klobouky s černými chocholy. Při státních slavnostech, například 18. srpna, v den narozenin císaře Františka Josefa, pochodovali veteráni v sevřeném útvaru do kostela.

Z Datyň byl členem spolku veteránů Santarius. S obdivem jsme se na něj dívali, jak v uniformě a s medailemi na prsou kráčel směrem k Bludovicím, k Goldbergerově hospodě, kde byl společný sraz. Odtud pak s celou skupinou vyráželi do kostela na bohoslužbu.

Velitelem veteránů byl hostinský Goldberger. Ačkoli byl Žid, vždy chodil společně s ostatními na bohoslužbu do evangelického kostela. Odpoledne se pak v Goldbergerově hospodě obvykle konala taneční zábava veteránů.

VOLBY DO OBECNÍ RADY A VOLBA STAROSTY OBCE

Ještě kolem roku 1900 se obecní správa skládala z osmi členů, tedy ze starosty, prvního a druhého radního a dalších pěti radních. Právo volit do obecní správy, tedy do obecního výboru, měli pouze muži, a to jen ti občané, kteří platili přímou daň. Volit tedy nemohli všichni. Volební právo náleželo občanům po dovršení 24 let věku.

V Dolních Datyních, jakožto malé obci, existovaly dva volební sbory. Do prvního volebního sboru patřili občané obce, kteří platili nižší daně. 

Do prvního volebního sboru patřili občané obce, kteří platili nižší daně. Ti mohli volit čtyři členy obecního výboru. Do druhého volebního sboru patřili občané obce, kteří platili vyšší daně, a ti rovněž volili čtyři členy obecního výboru. Celková výše daní placených občany prvního a druhého volebního sboru byla přibližně stejná. Ačkoli do prvního volebního sboru patřilo mnohem více občanů než do druhého, oba sbory volily stejný počet radních. Jeden volební sbor byl tedy zvýhodněn.

Volby se obvykle konaly v pracovní den v tanečním sále hospody. Volby byly veřejné. Uprostřed sálu stál velký stůl, u něhož zasedala volební komise složená z členů obecní správy. Občané seděli na lavicích podél stěn. Jeden z členů komise vyvolával jméno voliče a dva další zapisovali, komu dotyčný občan dal svůj hlas. Jeden hospodář jménem Bałon, kterému říkali Kuban, dal při hlasování první hlas sám sobě a řekl přitom: "První hlas dávám sobě, protože sebe mám nejraději." Teprve potom jmenoval další tři kandidáty. Komise měla pro hlasování stanovený čas. Pokud se některý občan k hlasování ještě nedostavil, komise na něj určitou dobu čekala. Po skončení stanovené doby hlasování přistoupila komise ke sčítání hlasů a sepsání protokolu. Po týdnu nebo čtrnácti dnech se sešla nová obecní rada a přistoupila k volbě nového starosty a prvního a druhého radního.

Jak se zveřejňovaly úřední záležitosti obce? Obecní úřad se vždy nacházel v chalupě, v níž bydlel starosta. U cesty nebyla žádná úřední vývěska. Starosta sepisoval svá úřední oznámení ve třech stejnopisech, vesnici rozdělil na tři obvody a oznámení putovalo v každém obvodu od chalupy k chalupě.

Aby nedocházelo k nedorozuměním, vypisoval starosta na druhé straně oznámení pořadí chalup, do nichž mělo být předáno. Byl to dobrý způsob informování občanů, který nikdy neselhal. Tomuto způsobu oznamování se říkalo ferula, pravděpodobně od slova ferro.

SOCIÁLNÍ PÉČE V OBCI DOLNÍ DATYNĚ

Dnes se hodně mluví o sociální péči. Cožpak dříve sociální péče neexistovala? V dnešním slova smyslu nikoli. Každá obec se však starala o své staré a chudé občany, kteří si nebyli schopni sami vydělat na živobytí. Domov pro seniory neexistoval, ale obecní správa rozhodla, že jednotliví hospodáři budou takového chudého člověka postupně u sebe živit a ubytovávat. Podle majetkových poměrů bylo každému hospodáři stanoveno, kolik dní se o něj musí starat. Takový chudý člověk zůstával u jednoho hospodáře několik dní nebo i několik týdnů. U něj jedl a spal a poté odcházel do dalšího domu. Na vesnici se běžně říkalo, že chudý "chodí po číslech" (chodzi po nómerach).

Ze svých dětských let si pamatuji jednoho starého muže jménem Czyż. Nosil si s sebou vlastní lůžkoviny, jeden polštář a dvě přikrývky, trochu vlastního prádla, a dokonce i hrnek, lžíci a nůž. U hospodářů nocoval většinou v kuchyni, někdy také na lůžku ve stáji. U každého hospodáře dostával snídani, oběd a večeři. Nikde netrpěl hladem. Když zemřel, pohřeb se konal na náklady obce.

STRAVOVÁNÍ

Stravování obyvatel vesnice Dolní Datyně kolem roku 1900 bylo zcela jiné než v pozdějších letech. Dobře si vzpomínám, co jsme jedli doma a co jedli také sousedé a ostatní hospodáři. V létě jsme ráno jedli brambory s kyškou (kyselým mlékem), v zimě pak brambory s převařeným teplým mlékem. Když byly krávy březí a nebylo mléko, jedli jsme voďunku, tedy polévku s bramborami. K obědu bývalo zelí s bramborami nebo krupice, tedy pokrm z celozrnné pšeničné mouky, omaštěný osmaženou uzenou slaninou, někdy máslem. Také se jedly noky/kluski z krupice, tedy z celozrnné pšeničné mouky, se slaninou nebo noky/kluski ze strouhaných brambor se slaninou. K večeři byly brambory s kyselým mlékem nebo s mlékem, případně polévka uvařená z podmáslí s bramborami.

Každý hospodář v zimě porazil jedno nebo dvě prasata, takže nějakou dobu po zabijačce měla celá rodina co jíst. Nadělala se jelita (neboli "prejt"?), která se jedla se zelím a bramborami. Maso a slanina z prasete se naložily do solného láku, vyudily a potom se uchovávaly na půdě ve špyrniku. Jednou nebo dvakrát týdně se pak k obědu vařily po malých kouscích. Šunky a lepší kusy masa se však nechávaly až na léto, kdy probíhaly polní práce, na které bylo třeba najímat lidi. Především na jaře a na podzim bylo nutné najmout hospodáře s koňmi k zorání půdy. Pracovníci byli potřeba také při mlácení obilí nebo kopání brambor. 

A co tito pracovníci jedli k obědu? Nejprve dostali zelí s bramborami, potom polévku z uzeného masa zalitou mlékem, rovněž s bramborami, a nakonec každý dostal kousek vařeného uzeného masa. Všichni pracovníci jedli ze společných mís. Na jedné míse bylo zelí, na druhé brambory. Podobně byla na další míse polévka s bramborami. V létě, když byl salát, se k obědu podával ještě hlávkový salát nebo okurkový salát, případně kyselé okurky. V létě se také často k obědu jedly brambory a bryje, tedy kompot z hrušek nebo jablek.

K odpolední svačině (na svačinu) se jedly brambory s kyselým mlékem nebo mlékem, zatímco k večeři se vařily fazole, hrách, boby nebo brambory s kyselým mlékem. Často se také jedl chléb s vodou. Voda se přivedla k varu, osolila a omastila osmaženou uzenou slaninou. Do takto ochucené vody se nadrobil suchý chléb a vše se společně jedlo.

V každém domě byla pec na pečení chleba, ve které bylo možné najednou upéct čtyři až osm bochníků podle velikosti pece. Chléb upečený v pekárně se nekupoval, ostatně k nejbližšímu pekaři to bylo hodinu cesty. Sedláci si sami mleli obilí na žernovech, tedy v ručním mlýnku, a z takto získané mouky, nazývané krupice, pekli celozrnný chléb.

ŠTĚDRÝ VEČER

Jaká jídla se připravovala ke štědrovečerní večeři? Už na svatého Mikuláše jsme věděli, že zanedlouho budou Vánoce. Na Mikuláše jsme se velmi báli čerta s vidlemi a řetězy. Strachu bylo až až. Museli jsme se modlit, a protože na mě prozradili, že jsem zlobil, dostal jsem od čerta trochu uhlí a bramborových slupek a ještě mi chtěl nabít. Mladší sestra dostala od Mikuláše trochu cukroví, několik jablek a pár sušenek. Měl jsem ale velkou radost, že mě čert neodnesl do pekla a že budu moci s ostatními doma slavit Štědrý večer.

Samotný Štědrý večer jsme obvykle slavili velmi pozdě, protože jsme museli čekat, až všichni lidé odejdou. Ne vždy jsme měli vánoční stromek, ale vzpomínám si, že u nás často býval ozdobený barevnými papírovými řetězy a několika svíčkami. Na stromek jsme věšeli několik jablek a někdy i pár pomerančů. Štědrý večer jsme slavili v šenku (výčepní místnosti). Matka dala každému pod ubrus na místo, kde seděl, peníze – starším více, mladším méně – aby nikomu po celý rok peníze nechyběly. Potom matka zapálila uprostřed stolu svíčku ve svícnu a z kancionálu jsme zpívali nábožné písně. Když jsme zazpívali asi pět nebo šest písní, pomodlili jsme se a poté následovalo jídlo. 

Všichni jsme jedli z jedné mísy. Nejprve byla takzvaná bílá močka (biała moczka). Co to bylo? Asi týden před Štědrým večerem se obvykle konala zabijačka. Tenká střeva z prasete se po vyčištění naplnila malým množstvím rýže a poté se uvařila ve vodě. Po uvaření se střeva nakrájela na malé kousky. Z mléka a smetany se připravila omáčka, tedy bílá močka, do níž se nakrájená střeva vložila, a vše se jedlo společně. Potom jsme jedli černou moč­ku (czarna moczka). Připravovala se stejně jako bílá močka, pouze se do ní přidávala švestková povidla, takže získala tmavou barvu. Do této černé močky se nakrájela vařená vepřová játra a vše se jedlo dohromady. Dalším jídlem byla krupicová kaše, zavářka, rýže nebo nudle omaštěné máslem a posypané cukrem. Potom následovaly vařené pěčky "pieczki", tedy sušené hrušky, švestky a jablka smíchané a uvařené dohromady. Nakonec každý dostal oplatku s medem a tři ořechy.

Po večeři se opět zpívaly nábožné písně z kancionálu. Zpěv byl zakončen modlitbou. Po modlitbě hospodyně domu, tedy matka, zhasla svíčku. Jestliže po jejím zhasnutí stoupal kouř přímo vzhůru, znamenalo to, že ten, kdo ji zhasl, bude po celý rok zdravý. Potom jeden po druhém svíčku zapalovali a zhasínali. Také při rozlousknutí ořechů se sledovalo, zda je jádro zdravé. Zdravé jádro rovněž předpovídalo zdraví na příští rok. Po odchodu od stolu šla matka s oplatkami, medem a chlebem ke kravám. Každé krávě vložila do tlamy porci, která pro ni byla určena.

Sestry zase vycházely na dvůr poslouchat, ze které strany zaštěká pes. Byla to věštba, ze které strany přijde jejich budoucí ženich. Potom šly do chléva, kde na hřadu/bidlu seděly slepice a kohout. Tam zatáhly kohouta nebo některou ze slepic za ocas. Pokud se slepice nebo kohout ozvali, měla se dívka v následujícím roce vdát. Potom šly k chlívkům a klepaly na dvířka. Jestliže prase zachrochtalo, znamenalo to rovněž, že se dívka vdá. Nakonec šly do dřevníku, kde každá nabrala náruč dřeva a přinesla ji do kuchyně. Která dívka přinesla sudý počet polen, měla se do roka vdát. Takové pověry či zvyky tehdy panovaly.

Následujícího dne v pět hodin ráno se v evangelickém kostele v Dolních Bludovicích konala jitřní bohoslužba. Je to obdoba půlnoční mše v katolickém kostele. Jednou, když mi bylo deset let, mě na takovou jitřní bohoslužbu vzali také moji dva starší bratři. Do kostela se muselo jít hodinu pěšky. Protože byla měsíční noc (svítil měsíc) a sníh krajinu ještě více rozjasňoval, šlo se nám po cestě i pěšinách snadno. Jitřní bohoslužba na mě udělala ohromný dojem. Už z dálky byl vidět osvětlený kostel, z něhož se ozýval mohutný zpěv a hra na varhany. Nevěděl jsem, kam se dívat – zda si prohlížet kostel a lidi, nebo sledovat faráře, varhaníka a dětský sbor, který zpíval u varhan. Všechno na mě hluboce zapůsobilo. Na tuto jitřní bohoslužbu jsem vzpomínal ještě dlouhá léta.

PRODEJ ZEMĚDĚLSKÝCH PRODUKTŮ

Jak jsem již uvedl, obyvatelé vesnice se zabývali obděláváním půdy a chovem dobytka a prasat. Vypěstované zemědělské produkty se prodávaly v Ostravě, která byla střediskem hutního průmyslu a zároveň hlavním obchodním centrem. Hospodyně časně zjara vysévaly semena zelí a vypěstované sazenice pak prodávaly v Ostravě po kopách. Tyto sazenice kupovaly manželky horníků, aby je vysadily ve vlastních zahrádkách. Horníci bydleli v dělnických koloniích, v domech nazývaných "budely". Jeden takový dům byl určen pro čtyři rodiny. Každý byt měl samostatný vchod. U domu měla každá domácnost svou zahrádku.

Hospodyně vysévaly také mrkev, petržel, celer, cibuli, česnek a salát a pěstovaly rané brambory, kterým se říkalo "rychliky". Kdo vypěstoval rychliky dříve, mohl je v Ostravě prodat za vyšší cenu. V létě, když se objevily první okurky, vozily se na trh do Ostravy. Když už jich bylo dostatek, nakládaly se do sudů a později se na trh vozily celé sudy naložených okurek.

Pravidelným zdrojem příjmu hospodyní byl prodej másla, sýra a mléka. Venkovské ženy měly chutné a čistě připravené máslo, stejně jako sýr. Ženám nedělalo potíže nést na zádech dvě pětilitrové baňky mléka a vpředu mít ještě přivázaný koš s máslem, sýrem a vejci. Z domu musely vycházet už kolem čtvrté hodiny ráno, aby stihly dorazit na osmou hodinu na trh do Ostravy.

Chovaly se také slepice, kuřata a husy. Husy se na podzim vykrmovaly a poté se poražené a očištěné prodávaly na trhu jako "wyłupki". Hlavu, krk, žaludek, srdce a nohy z husy si nechávali doma pro vlastní potřebu.

Pokračování příště.

OMLOUVÁM SE ZA PŘÍPADNÉ CHYBY V PŘEKLADU

DATYNIOK