Svědectví o Dolních Datyních na přelomu 19. a 20. století (3.část)

Pokračování - 3.část - V novodobých časopisech a knihách se o naší místní části Dolní Datyně, respektive o historii někdejší samostatné obce Dolní Datyně, dozvídáme jen velmi málo. Teprve díky upozornění pana Stanislava Kotuly jsem se seznámil se seriálem článků publikovaných v časopise Zwrot, vydávaném PZKO, pod názvem "Pamiętnik nauczyciela z Michałkowic. Wspomnienia od najmłodszych lat". Jeho autor se narodil v Dolních Datyních, prožil zde své dětství a mládí a své vzpomínky na tehdejší život, místní obyvatele i události své doby zachytil ve svých pamětech. Díky nim máme dnes jedinečnou možnost nahlédnout do každodenního života Dolních Datyň v době, kterou již dávno odvál čas.

Paměti učitele z Michalkovic. Vzpomínky od nejmladších let III.ČÁST

Zdroj: Časopis "ZWROT"
Text: Alojzy Kołorz
Příprava k tisku a předběžná redakce: Sylwia Grudzień

Zveme k četbě druhé části vzpomínek Alojzyho Kołorze – učitele narozeného roku 1891, který svou profesní dráhu začínal v polské škole v Michalkovicích u Ostravy. Učitel sepsal své vzpomínky na stroji v roce 1962. Zachycují období od raného dětství až do konce druhé světové války – autor v úvodu popisuje také vzpomínky svého dědečka. Strojopis předal naší redakci Tadeusz Nowak.

SVATBA V HOSPODĚ

V hospodě se také pořádaly svatební oslavy. Sedláci neměli ve svých domech dostatek prostoru, a tak se svatební taneční zábava konala právě v hospodě. Svatby probíhaly následovně. Dopoledne se v domě rodičů ženicha scházeli svatební hosté z jeho strany. Někdy už tam byli také muzikanti, kteří hráli nejen veselé a taneční skladby, ale také církevní písně spojené se svatebním obřadem. Poté se celý svatební průvod v čele se svatebním starostou vydal do domu nevěsty a hudebníci cestou vyhrávali slavnostní pochody. U domu nevěsty dělal její svatební starosta různé obřadní ceremonie, až se nakonec nevěsta ukázala ženichovi. Ženich pak z talíře nevěsty vzal věneček spletený z myrty a květin, položený na bílém ubrousku, a tímto ubrouskem si otřel čelo. Za tento obřad se však musel "vykoupit" – na stejný talíř položil peníze nebo jiný dar. Po společném pohoštění se všichni vydali z domu nevěsty do kostela, který byl vzdálen nejméně hodinu pěší chůze.

Velmi často chodili muzikanti se svatebčany až ke kostelu a cestou tam i zpět jim vyhrávali svatební pochody. Někdy však muzikanti zamířili rovnou do hospody a čekali tam na návrat svatebního průvodu z kostela. Když se svatebčané blížili k hospodě, muzikanti jim vyšli naproti a začali hrát pochod, a jako první pár do hospody vstupovali novomanželé, za nimi šly družičky s družby, byli nejméně dva, často však tři, poté šli svatební starostové a rodiče novomanželů a nakonec ostatní hosté.

Svatební hosté se bavili, tančili a popíjeli. Když tak tančili asi dvě hodiny, matka nevěsty přinesla v koších jídlo. Byly to koláče, klobása zapečená v těstě, pečené maso s chlebem a další jídlo. Matka nevěsty je rozdávala hostům a ti jedli v tanečním sále vestoje. Potom, kolem osmé hodiny večer, se všichni svatební hosté vyšli na oběd do domu nevěsty. Před odchodem z hospody se muzikanti postavili v tanečním sále a za nimi svatební hosté. Pak muzikanti zahráli pochod a vyvedli hosty před hospodu. Tam ještě zahráli svatební píseň a hosté se pomalým krokem vydali do svatebního domu na oběd. Velmi často, hlavně v létě, se svatební hostina konala na humně ve stodole, protože hospodáři mívali často příliš malé obydlí a hosté by se do světnice nevešli.

Kolem půlnoci se svatební hosté vraceli zpět do hospody. Před hospodou na ně už čekali muzikanti. Skočnou melodií přivítali novomanžele i hosty a uvedli je do sálu. Teď už zábava trvala do tří hodin ráno, někdy dokonce až do samého rána. Na svatbu do hospody přicházeli také další lidé, hlavně mladé dívky a svobodní mládenci. Přicházely také staré baby. Toto slovo zde není použito posměšně, prostě tak se tehdy říkalo starším ženám a nebylo to nijak urážlivé. Přicházely ze zvědavosti a pak mezi sebou bavili o nevěstě, ženichovi, svědcích i ostatních svatebních hostech. Mladé dívky a svobodní mládenci, kteří nebyli svatebními hosty, tančili společně s ostatními. V době, kdy byli svatební hosté na obědě, měla mládež na sále spoustu místa a tančila s takovým elánem, až se z jejich vlasů prášilo.

Všem, kteří na svatbu přišli jen ze zvědavosti, se říkalo "čekáči" a lidé se jim posmívali, že přišli jen okukovat a ze zvědavosti.

Svatební svědek v pekle

Na svatbách bývalo zvykem hostit svatebčany kořalkou. Svatební "hostitelé" kupovali půllitrové láhve kořalky, většinou sladké, které se u nás říkalo "rozolka", protože by bylo považováno za nevhodné podávat na svatbě obyčejnou čistou kořalku. Pilo se přímo z láhve. Aby však host nevypil příliš mnoho najednou, měla láhev úzké hrdlo, takže alkohol vytékal jen pomalu. Teprve později se začalo nalévat do štamprlí.

Jednou byl na svatbě veselý svědek, který si velmi rád vypil. Nabízel "rozolku" ostatním a sám si z láhve pořádně přihýbal a tak mu už brzy pěkně hučelo v hlavě, tím spíš, že bylo horké leto.

V té době bývaly záchody vedle chléva a kravína. Svědek, už značně navátý, vyšel na dvůr, ale místo aby zamířil na záchod, otevřel vedlejší dveře a vešel do kravína, kde stály krávy.

To mu vůbec nepřekáželo… 

To mu však vůbec nevadilo. V kravíně bylo přece jenom tepleji než venku, a tak se mu zatočila hlava, upadl a usnul na slámě hned vedle kravských hlav.

Po nějaké době si svatební hosté všimli, že svědek zmizel. Nikdo nevěděl, kam se poděl. Bylo třeba jít k nevěstě na oběd, ale svědek nikde. Venku se už začínalo stmívat. Všichni ho hledali, ale jako by se po něm slehla zem. Najednou uslyšeli z kravína strašlivý lidský hlas: "Ježíši, Maria, Josefe, lidičky, zachraňte mě! Já jsem v pekle! Samé rohy, samé řetězy! Zachraňte mě! Já se už polepším! Už nebudu hřešit! Lidičky, zachraňte mě!" Svatební hosté to uslyšeli, běží za hospodskou, tedy za mojí matkou, a říkají jí, že v kravíně nějaký chlap křičí, že je v pekle. Matka rozsvítila lucernu, šla napřed do kravína a za ní všichni svatebčané. Otevřela dveře, posvítila dovnitř a všichni uviděli, co se děje. Vedle kravských hlav stála dřevěná káď, ze které krávy obvykle žraly. Svatební starosta stál oběma nohama uvnitř té kádě, jednou rukou držel krávu za roh, druhou rukou se držel řetězu druhé krávy, plakal a křičel ze všech sil.Kdykoliv chtěl udělat krok dál, narazil nohama na okraj kádě. Když rukama tápal kolem sebe, pokaždé nahmatal rohy krav stojících vedle sebe a cinkající řetězy. 

Byl přesvědčen, že je v pekle, proto  tak hlasitě křičel. Svatební hosté k němu přišli a vyvedli ho z pekla. Svědek hned vystřízlivěl. Teprve teď šli všichni na oběd k nevěstě. Když se vrátili z obědu do hospody tak svědek nejvíc tančil a radoval se, že byl z pekla vysvobozen.

Postupem času se svatební zvyky a obřady začaly měnit. Přestalo se na svatbu do kostela v Dolních Bludovicích chodit pěšky. Svatební hosté jezdili vozem, tedy povozy. Protože ve vsi bývaly zpravidla jen tři nebo čtyři páry koní, museli se najímat hospodáři s koňmi ze sousedních vesnic, nejčastěji z Dolních Bludovic. Poplatek za odvoz na svatbu a zpět byl poměrně vysoký, takže ne všichni svatební hosté do kostela jeli. Někdy tomu bylo tak, že na obřad jeli pouze novomanželé, družbové s družičkami a svatební starostové, zatímco ostatní čekali v domě nevěsty nebo v hostinci na jejich návrat z obřadu. Vozem na svatbu si mohli dovolit mladí lidé, protože většinou pracovali jako horníci v dolech. Nemuseli se proto při výdajích omezovat tolik jako rolníci nebo chalupníci.
V současnosti, po roce 1950, se už na svatbu nejezdí vozy, ale automobily. Svatby se konají převážně v domě nevěsty, často bez taneční zábavy v hostinci. Svatebčané však večer častěji odcházejí do hostince, aby si tam zatancovali a společně se pobavili. Také předsvatební obřady v domech ženicha a nevěsty rychle upadají v zapomnění.

Bylo tu opilství?

Jak si vzpomínám na svá chlapecká léta, opilství obecně nebylo ani v hostinci, ani na vesnici. Troufám si tvrdit, že k tomu značně přispěla moje matka jako hostinská. Nejednou jsem v hostinci vídal opilé muže, kteří chtěli ještě alkohol, tedy vodku. Matka jim však rozhodně odmítala nalít:
"Už jste dnes měli dost, jděte domů. Tam na vás čeká žena, tam na vás čekají děti! Místo vodky kupte dětem nějaké bonbony (sladkosti) a po rohlíku, budou mít radost a budou vás radostně objímat kolem krku. To bude teprve radosti doma!"

Velmi často se muži nechali přesvědčit a matku poslechli, protože věděli, že jí nejde o zisk a že se k nim hostinská chová lidsky. Takto si moje matka počínala kolem roku 1900.

Kdo by se takto zachoval ještě v roce 1959?

Šarovská pijačka (ochlastka?)

Ve vsi Dolní Datyně byl na návrší při hranici s Dolními Bludovicemi jeden velký statek, který patřil jistému Šarovskému. Hospodáře Šarovského si nepamatuji a ani jsem ho neznal, zato hospodářku Šarovskou, které se ve vsi říkalo Šarovka nebo Šarula, si dobře pamatuji. Byla to velká alkoholička. Jak mi vyprávěla matka, propila celé hospodářství. Musela je prodat a na statku pak směla doživotně obývat už jen jeden pokoj. Ten pokoj mohla užívat až do smrti, měla tedy právo doživotního užívání (výměnek). Šarovská měla období, kdy pila i čtrnáct dní bez přestávky. Potom zase měsíc nebo dva nepila vůbec. V té době pilně pracovala, aby si vydělala na živobytí. Protože už neměla vlastní hospodářství, chodila pracovat k jiným hospodářům, kteří si ji pochvalovali jako dobrou pracovnici. Jakmile však na Šarovskou znovu přišlo období pití, nic jí nedokázalo zabránit, aby pila. Pila od rána do večera bez přestání, a když se vyspala, znovu pila celý den i další dny. Nepila jen v jednom hostinci. Chodila od hospody k hospodě a pila tak dlouho, až propila všechny vydělané peníze. Když už žádné peníze neměla, jednou zastavila v nějaké hospodě svou sukni, jen aby měla za co pít, a potom chodila jen ve spodnici. Také u mé matky v hostinci často pila na dluh, ale když byla střízlivá, dluh odpracovala při polních pracích.

Jednou pila Šarovská v hostinci už od samého rána, a ještě k tomu na dluh. Bylo už po poledni a Šarovská chtěla pít dál. Matka jí však odmítla nalít vodku se slovy, že už jí dnes stačilo. Šarovská začala matku prosit o vodku, ale ta byla neoblomná. Tu si Šarovská klekla před matkou na kolena, sepjala ruce jako k modlitbě, obrátila oči k nebi a povídá:

"Pyty, pyty (prosím, prosím), hospodská, buďte tak hodná a dejte mi kořalku (vodku), vždyť už mi až z oblaků voní. (už mi její vůně přichází až z nebe )". Matce jí nakonec přišlo líto a znovu jí nalila vodku. Nebyla ta Šarovská politováníhodná osoba? Byla to milá žena a na vesnici ji měli většinou rádi, jenže alkoholismus byl její nevyléčitelnou nemocí. Nevím, jestli právě pohled na opilé lidi v hostinci způsobil, že jsem v životě moc alkohol nepil, bylo dokonce období, kdy jsem alkohol nevzal do úst vůbec. Stejné to bylo i s kouřením. Matka měla trafiku, prodávala tedy cigarety, doutníky i tabák. Často jsem cigarety prodával, ale sám jsem kouřit nezačal. Nekouřili ani moji dva bratři a nekouří ani můj syn.

Hloupý Pindur

Ve vsi Prostřední Bludovice, sousedící s Dolní Datyní, byla osada zvaná Špluchov nebo také Na Špluchově. Později se jí říkalo Na Americe, protože odtud odjíždělo za prací do Ameriky mnoho mladých lidí. Na Špluchově žil jistý Pindur, muž ve středních letech, avšak ... 

Na Špluchově žil jistý Pindur, muž ve středních letech, avšak po rozumové stránce byl od narození duševně nenormální, tedy mentálně postižený. Pro své okolí však nebyl nebezpečný. Občas pracoval na poli při žních, jindy vozil hnůj na trakaři nebo vykonával jiné práce na hospodářství. Často ale nepracoval vůbec, chodil po okolních vsích a prosil o almužnu, přestože byl majitelem malého zemědělského hospodářství. Lidé vyprávěli, že se jeho rodičům nejprve rodily samé dcery a otec si velmi přál syna. Když se narodila druhá dcera, otec proklínal a láteřil, že místo syna je to zase dcera. Pak se narodila třetí dcera a s klením a nadáváním nebyl konec. Konečně se narodil syn a otec měl velikou radost. Později se však ukázalo, že syn je mentálně postižený. Možná je celý tento příběh jen anekdotou, která mezi lidmi na vesnici měla silné morální a psychologické poselství, skutečností však bylo, že mladý Pindur byl hloupý.

Když dospěl, rodiče mu zajistili obživu na hospodářství, ale Pindur raději chodil po vesnicích a žebral o almužnu, kterou mu téměř nikdo neodepřel. Když se ho někdo na něco zeptal, dokázal odpovědět tak chytře a duchaplně, že se člověk divil, jak rozumně mluví. U každé kapličky, kříže nebo kostela si klekl a modlil se. Jednou šel kolem katolického kostela v Dolních Bludovicích. Poklekl před ním a začal se nahlas modlit. Viděl to farář, který mu dal nejen almužnu, ale také mu věnoval své staré černé oblečení. Pindur darované šaty vyhodil. Asi po dvou měsících přišel hloupý Pindur znovu na katolickou faru v Dolních Bludovicích. Farář vidí, že je zase oblečený do starých, potrhaných hadrů a černé oblečení nikde. Zeptal se tedy hloupého Pindura, co s ním udělal. Pindur odpověděl: "Oblečení jsem prodal, protože když jsem šel žebrat, každý mi říkal, že mám lepší oblečení než oni, a nechtěli mi nic dát. Když jsem je prodal, lidé mi zase dávají peníze."

Hloupého Pindura znali široko daleko, až někde po Ostravu. V každém hostinci, kam přišel, dostal zdarma štamprli vodky, ačkoli si ji často kupoval i sám, když od lidí vyžebral dost peněz. Někdy nebýval několik dní, ba i několik týdnů doma a přespával všude možně: v létě na loukách, v kupkách sena, zimě pak přespával po domech, protože mu každý ochotně poskytl nocleh. Někdy chodil hloupý Pindur v zimě bos. Sám jsem ho jednou viděl, jak běžel bosý po sněhu. Protože z Dolní Datyně směrem k Ostravě stálo podél silnice mnoho domů, běžel bos po sněhu od domu k domu, tam si ohřál nohy a pak běžel dál k dalšímu domu. Takto urazil šestnáctikilometrovou cestu do Ostravy a stejnou cestou se zase vrátil. Často ho při takových cestách dobří lidé obdarovali starším, ale ještě použitelným párem bot. Dali mu také najíst, kdykoli jen řekl, že má hlad.

Hloupý Pindur měl rád pití, zvláště v zimě, kdy mu při jeho chatrném oblečení dodávalo pocit tepla. Jednou se stalo, že se v zimě napil, cestou domů zabloudil a umrzl. Horníci vracející se v noci ze šichty našli u hřbitovní kaple v Šumbarku jeho zmrzlé tělo. Nedaleko kaple bydlel hrobník. Horníci k němu zašli a společně zmrzlého Pindura odnesli do kaple, kde ho položili na zem, aby ho ráno mohli odvézt k pohřbu. Co se však nestalo! Hloupý Pindur neumrzl. Vlivem teplejšího vzduchu pomalu rozmrzl a přišel k sobě. Když otevřel oči, uvědomil si, že leží v hřbitovní kapli, a v postranní místnosti uviděl rakev a kříž. Padl na něj veliký strach a začal přemýšlet, jak se z té pasti dostat. Chtěl otevřít dveře, ale byly zamčené, a okna byla zamřížovaná. Nad ránem uslyšel, že někdo přichází ke kapli, zasouvá klíč do zámku a odemyká dveře. Mezitím se hloupý Pindur schoval za dveře a tiše tam čekal. Jakmile hrobník otevřel, Pindur kolem něj proskočil a dal se na útěk přes pole. Hrobník se tak polekal, že ho na místě ranila mrtvice, a místo hloupého Pindura pak pohřbili hrobníka.

Později se Pindura ptali, jak to tenkrát bylo s tím zmrznutím a kaplí. Odpovídal, že se bál, aby ho nepochovali zaživa, a proto se schoval za dveře. Jakmile je hrobník otevřel, utekl.

Komedianti z Ostravy

Čas od času, nejméně jednou, někdy i dvakrát do roka, přijížděli do hostince "komedianti", aby v sobotu a v neděli večer sehráli představení, tedy jak lidé obecně říkali divadelnímu představení. Byli to Češi a obvykle k nám přijížděli od Ostravy. Už den předem chodili po vesnici a bubnovali – jeden na velký buben, druhý na malý. Kde bylo více chalup, zastavili se a vyhlašovali, že toho a toho dne v tolik a tolik hodin se v hostinci bude konat divadelní představení, na které srdečně zvou všechny přítomné. V oznámeném termínu se pak v hostinci sešlo hodně lidí. Přestože se platilo vstupné, lidé, dychtiví po něčem neobvyklém, na představení rádi chodili. Já jako desetiletý chlapec jsem to samozřejmě také musel vidět a někde stranou jsem všechno pozorně sledoval. Bylo to loutkové divadlo a dodnes si pamatuji některé výjevy.

Král odtáhl do války a na hradě zanechal královnu. Správce hradu Golo se během královy nepřítomnosti dvořil královně. Ta však na jeho návrhy nepřistoupila, a proto ji Golo v dopise králi pomluvil, že mu byla manželsky nevěrná. Král poslal z bojiště list s rozkazem královnu usmrtit. Správce Golo vyslal s královnou do lesa dva dvořany, aby vykonali rozsudek. Jeden z dvořanů chtěl Goloův rozkaz splnit. Už napřahoval dýku proti královně, když se mu druhý postavil do cesty a prosil ho, aby jí darovali život. Královnu nakonec ponechali naživu pod podmínkou, že zůstane natrvalo v lese. Ke královně přišla laň a živila ji svým mlékem. Dvořané správci Golovi zalhali, že jeho rozkaz vykonali. Po nějakém čase se král vrátil z války. Dozvěděl se, že se správce Golo pokoušel svést královnu k hříchu, a královny mu bylo líto. Vydal se do hlubokého lesa, aby alespoň našel její hrob. K své veliké radosti však našel královnu živou spolu s laní. Jeho radost byla o to větší, že správce Golo byl za svůj zločin popraven stětím. Později jsem ještě několikrát viděl toto loutkové představení, ale jeho děj si už přesně nepamatuji.

David z Těšína

Do matčina hostince přijížděli i jiní herci, totiž kouzelníci. Mezi nimi býval také David z Těšína, který bydlel v ulici Příkop. Povoláním byl mechanik, případně elektrotechnik, ale v sobotu a v neděli často pořádal…

…v hostincích na Těšínsku kouzelnická představení. Lidé na ně chodili velmi rádi a taneční sál býval vždy plný. Divákům se Davidovy triky líbily. David položil například na dlaň minci a druhou rukou ji třel prsty. Po chvíli mince z jeho dlaně zmizela a David ji vytáhl jednomu z diváků zpod límce saka. Jindy si od některého z diváků vypůjčil hodinky, položil je do hmoždíře a roztloukl je na drobné kousky. Potom rozdrcené hodinky nabil do revolveru a vystřelil směrem ke stěně. V tom okamžiku jsme uviděli ty nepoškozené hodinky viset na stěně. David předváděl mnoho a mnoho různých kouzelnických triků a všichni byli nadšeni a plni úžasu. Ještě několik týdnů po představení se vyprávělo o těch podivuhodných kouzlech, která pro mne, tehdy vesnického chlapce, byla něčím naprosto neuvěřitelným.

"Zábava byla důstojná a spořádaná, nikdy nedocházelo k opileckým výtržnostem"

Na jaře, zpravidla v květnu, se ve městě Těšíně konal odvod na vojnu a to z těšínského okres. Na každý den bylo určeno několik obcí, z nichž odvod probíhal v sálech Nové střelnice v Těšíně. Pro mladé muže to býval vždy významný den. Branci si ve vsi objednávali povozy (kolasy), a nechali se odvézt do Těšína a zpět. Mladíkům, kteří byli uznáni způsobilými k vojenské službě, kupovali kamarádi malé kytičky (voničky), které jim připínali na klopy kabátů. Kdo měl těch kytiček víc, tomu je připínali i na stužku klobouku. Někteří měli klobouky voničkami doslova ověšené.
V den odvodu se rekruti často hodně opili. Jedni radostí, že je k vojsku nevzali, druzí ze žalu, že se z nich stali vojáci. Ať tak či onak, jedni i druzí byli opilí a cestou z Těšína zpívali na povozech veselé písně. V Dolních Datyních už na ně v hostinci čekali jejich rodiče, především otcové, aby se dozvěděli výsledek odvodu. Jedni otcové plakali a láteřili, druzí se smáli, ale pili všichni. Teprve pozdě večer, někdy až v noci, se všichni vraceli domů.

Druhý den přišlo vystřízlivění a přemýšlení nad tříletou vojenskou službou. Právě ve věku, kdy si mladík mohl nejvíce vydělat na dole nebo na hospodářství, musel narukovat a promarnit tam tři roky téměř bez nároku na mzdu. Naopak ještě musel na vojenskou službu doplácet, protože těch několik haléřů žoldu (tuším asi čtrnáct haléřů denně) sotva na něco stačilo. Nedalo se však nic dělat, jiná možnost nebyla. Na podzim se muselo na vojnu – zkrátka bylo třeba narukovat.

Před odchodem branců na vojnu se jednou za rok konala v hostinci taneční zábava zvaná rekrucká. Pořádali ji sami rekruti. Scházela se na ni celá vesnická mládež. I ti, kteří k vojsku odvedeni nebyli, přicházeli rozloučit se se svými kamarády. Děvčat bývalo na rekrucké zábavě téměř tolik jako chlapců, protože téměř každý z rekrutů měl mezi děvčaty svou vyvolenou. Na rekruckou přicházeli také rodiče branců. Zábava byla důstojná a spořádaná, nikdy při ní nedocházelo k opileckým výtržnostem. Někdy si rekruti koupili vojenské čepice a při tanci, přestože byli oblečeni v civilu, si je nasazovali na hlavu, aby udělali dojem na ostatní.

Nakonec nadešel den nástupu na vojnu. Ve stanovený den se rekruti shromáždili na kasárenském nádvoří v Těšíně, kde byli přiděleni k různým vojenským útvarům rozmístěným v jednotlivých městech Rakousko-Uherské monarchie. Už o vánočních svátcích dostávali krátkou, zhruba třídenní dovolenou, aby mohli přijet domů. Takovou dovolenou dostávali každý rok a po třech letech služby se vraceli ke svému dřívějšímu zaměstnání i ke své původní práci.

Cesta za vzděláním. Nadaní žáci

V letech 1890–1900 byly Dolní Datyně malou obcí, měla asi devadesát chalup a 800–900 obyvatel. Ves ležela přibližně v polovině cesty mezi Těšínem a Ostravou, do jednoho i druhého města to bylo něco přes čtrnáct kilometrů, které bylo nutno urazit pěšky nebo povozem, protože jiný dopravní prostředek tehdy neexistoval. Přestože vesnice ležela stranou hlavních cest, místní lidé usilovali o vzdělání a dbali na to, aby se jejich děti něčemu naučily.

První škola v Dolních Datyních sídlila v soukromém domě hospodáře Bystroně, od něhož byla pronajata jedna místnost pro školní třídu. Navštěvoval ji jeho chlapec školního věku, který dělal mimořádné pokroky v učení, a proto upoutal pozornost učitele. Jako pasáček pásával dvě nebo tři krávy na mezích nebo na louce na olšině. S sebou si nosil knihy, z nichž si při pasení četl. To, co se z knih dozvídal, ho velmi zajímalo, a proto na krávy často zapomínal, až mu udělaly škodu. Za to pak často dostával od otce výprask. Aby se trestu vyhnul, místo aby hlídal krávy, přivazoval je u stromů v olšině, takže na ně při čtení nemusel myslet. Domů pak přiváděl krávy hladové, až jednou otec začal syna sledovat a odhalil celé tajemství. O všem pověděl učiteli, který už dříve upozorňoval na chlapcovo nadání. Rozhodli se proto poslat ho na gymnázium v Těšíně. Otec s tím souhlasil, přestože byl nemajetným hospodářem. Chlapec byl skutečně nadaný, o čemž svědčí i to, že se po absolvování polské školy s jediným učitelem dostal rovnou na gymnázium s německým vyučovacím jazykem, protože jiné gymnázium tehdy v Těšíně nebylo. Já už jsem ho nepamatoval, ale mnoho mi o něm vyprávěli matka, strýc i dědeček. Když jsem dospěl, dědeček mi dokonce věnoval jeho fotografii s datem narození a úmrtí. Fotografii jsem později předal Muzeu v Těšíně.

Hostinec – kulturní středisko Dolní Datyně

Po absolvování gymnázia odešel studovat na univerzitu a stal se profesorem Jagellonské univerzity v Krakově. Dr. Jan Bystroń se narodil 13. června 1860 v Dolní Datyni a zemřel 30. června 1902 v Krakově. Patřil k nejlepším evropským filologům.
Profesor Jan Bystroń měl mnoho přátel po celém Polsku i v zahraničí. Patřil k nim mimo jiné jistý Świderski, rodák od Kyjeva na Ukrajině. Přijel s dr. Bystroněm do Dolních Datyň a ubytoval se v hostinci mých rodičů. Świderski místním ukázal, jak se na Ukrajině seje žito či pšenice. Později jsem zjistil, že se jmenuje Skirgiello-Świderski...

Od selského syna k ministrovi

Ve vsi žil ještě jeden nadaný chlapec, Józef Kiedroń, kterého si učitel rovněž všiml. Chlapcův otec měl malé, snad pětimorgové hospodářství a jen s obtížemi uživil rodinu, protože půda byla málo úrodná. Učitel naléhal na Kiedroňova otce, aby synovi umožnil další studium v Těšíně. Z finančních důvodů to však pro Kiedroňa nebylo možné. Učitel se proto obrátil na mého dědečka Józefa Pellara, tehdejšího starostu obce, s prosbou o pomoc při zajištění Kiedroňova dalšího vzdělání. 

Na začátku školního roku dědeček odvezl chlapce Józefa Kiedroně do Těšína, našel mu a pronajal bydlení v takzvaných Sedmi Pieronków (pirohů asi) pod kasárnami. Sedm Pieronków tvořilo sedm přízemních rodinných domků postavených těsně vedle sebe. Jejich majitelkami bývali většinou vdovy, které v nich studentům pronajímali pokoje. V jednom takovém pokoji bydleli čtyři až pět studentů, záleželo na velikosti pokoje. Každý student si musel přinést vlastní lůžko, seník a postel. Majitelky studentům také vařili a né za moc peněz. Dědeček zaplatil Kiedroňovo ubytování na tři měsíce dopředu. Protože dědeček provozoval ve vsi obchod (koloniál) a prodej alkoholu, znal všechny velkoobchodníky v Těšíně. Obrátil se proto na ně s prosbou, aby dávali bezplatně jídlo chlapci Jozefu Kiedroniowi. A tak jeden velkoobchodník Weissberger, který měl velkoobchod při mostě, dával bezplatně snídaně a oběd a druhý velkoobchodník Zuckermandel mu dával odpolední svačinu a večeři. V následujícím měsíci dával chlapci jídlo majitel továrny na vodky, likéry a sodovou vodu Moritz Fasal. Tímto způsobem obchodníci po tři roky živili chlapce. Když měl Józef Kiedroń již ukončené tři třídy německé reálné školy (polská tehdy ještě nebyla), nastoupil jako příručí do knihkupectví a skladu papíru Kutzera v Těšíně na rynku pod podloubím. Večer po zaměstnání se jako externista připravoval ke zkoušce z učiva čtvrté třídy reálné školy a na konci školního roku složil zkoušku ze čtvrté třídy, o rok později pak z páté. Protože mu rodiče zemřeli, přestal pracovat v knihkupectví, nastěhoval se ke svému příbuznému v Dolních Bludovicích a šel pracovat do dolu, aby si ušetřil nějaké peníze na další studia. Ušetřené peníze ukládal u svého příbuzného, u kterého bydlel. Po dvou letech chtěl Józef Kiedroń pokračovat ve studiu, a proto požádal svého příbuzného o své úspory a uložené peníze. Příbuzný mu však sdělil, že žádné úspory nemá, protože u něho přece bydlel a jedl, takže všechny peníze padly na jeho výživu. Mladý chlapec se rozplakal a odešel do Těšína složit maturitu (zkoušku dospělosti) jako externista školy (reálky). Potom odjel do Vestfálska v Německu, aby tam pracoval v uhelném dole. Po dvou letech práce si ušetřil tolik peněz, že se mohl zapsat na Báňskou akademii v Leobenu ve Štýrsku, kterou absolvoval a získal diplom báňského inženýra. Byl inženýrem, později ředitelem dolu v Doubravě u Karviné, a po obnovení Polského státu se stal ministrem průmyslu a obchodu ve Varšavě. Z jeho podnětu vznikl v Polsku námořní přístav v Gdyni.

Inženýr Józef Kiedroń se narodil 23. března 1879 v Dolních Datyních, zemřel 25. ledna 1932 a je pohřben na evangelickém hřbitově v Těšíně. Byl ministrem v letech 1923–1925. Byl národním pracovníkem na Těšínském a Horním Slezsku.

Jaká byla příjmení ve vsi Dolní Datyně kolem roku 1900?

Babilon, Bałon, Bystroń, Chmiel, Chowaniec, Czyż, Eckert, Fikoczek, Folwarczny, Fukała, Gałgonek, Glac, Hekera, Herboczek, Jasiok, Jarosz, Jureczek, Kiedroń, Kielar, Klimsza, Kniezek, Kołder, Kołorz, Koszczoł, Kotula, Korzusznik, Kubiczek, Łabudek, Miczka, Nowak, Olszar, Onderek, Ożana, Pastucha, Pawlas, Pellar, Pietrus, Piper, Pitucha, Prymus, Przeczek, Rajdus, Santarius, Siwy, Słowik, Sprstek, Szarowski, Szymik, Śliwa, Toman, Waszyczek, Zaruba.

Nezahrnul jsem všechna příjmení obyvatel Dolních Datyň, ale víc jich asi nebylo, nejedno z nich se opakovalo i několikrát. K rozlišení osob stejného příjmení se používaly různé přezdívky, např.:

Pokračování příště.

OMLOUVÁM SE ZA PŘÍPADNÉ CHYBY V PŘEKLADU

DATYNIOK