Svědectví o Dolních Datyních na přelomu 19. a 20. století (2.část)

Pokračování - 2.část - V novodobých časopisech a knihách se o naší místní části Dolní Datyně, respektive o historii někdejší samostatné obce Dolní Datyně, dozvídáme jen velmi málo. Teprve díky upozornění pana Stanislava Kotuly jsem se seznámil se seriálem článků publikovaných v časopise Zwrot, vydávaném PZKO, pod názvem "Pamiętnik nauczyciela z Michałkowic. Wspomnienia od najmłodszych lat". Jeho autor se narodil v Dolních Datyních, prožil zde své dětství a mládí a své vzpomínky na tehdejší život, místní obyvatele i události své doby zachytil ve svých pamětech. Díky nim máme dnes jedinečnou možnost nahlédnout do každodenního života Dolních Datyň v době, kterou již dávno odvál čas.

Paměti učitele z Michalkovic. Vzpomínky od nejmladších let I.ČÁST

Zdroj: Časopis "ZWROT"
Text: Alojzy Kołorz
Příprava k tisku a předběžná redakce: Sylwia Grudzień

Zveme k četbě druhé části vzpomínek Alojzyho Kołorze – učitele narozeného roku 1891, který svou profesní dráhu začínal v polské škole v Michalkovicích u Ostravy. Učitel sepsal své vzpomínky na stroji v roce 1962. Zachycují období od raného dětství až do konce druhé světové války – autor v úvodu popisuje také vzpomínky svého dědečka. Strojopis předal naší redakci Tadeusz Nowak.

Jaké pohádky a pověsti se vyprávěly na škubačkách (draní peří)?

Vodník

V Dolních Bludovicích žil v řece Lucyně vodník. Měl mnoho dětí, které nedokázal uživit, a proto chodil do blízkého mlýna krást mouku. Mlynář si toho všiml a jedné noci číhal, kdo pro mouku chodí. Uviděl vodníka, jak si na záda nakládá pytel mouky. Mlynář vetřelce chytil a začal ho bít. Vodník prosil, aby ho přestal bít, že odejde z této řeky do jiné, kde bude více obživy. Skutečně druhý den odpoledne vodník odcházel po proudu řeky, hrál na housle a za ním běžela celá kupa dětí. Nejmladšího matka vedla za ruku.

Ve stejné řece žil ještě jiný vodník, který měl svůj příbytek pod mostem nedaleko mlýna. Každého člověka, který chtěl přes most přejít a nepokřižoval se, stáhl do vody a dlouho ho vláčel řekou a pak ho vyvedl na břeh a promáčeného pustil dál.

Bludičky

Horší byly bludičky, nazývané také "nocničkami". Když někdo šel v noci tmou, objevilo se před ním světélko. Vypadalo to, jako by někdo jiný šel cestou se světlem. Člověk bez světla měl radost, že půjde za někým, kdo mu ukáže cestu. Jenže světlo ho svedlo z cesty, přes bažiny a močály, a pak náhle zhaslo a cosi se hlasitě zasmálo. Mnozí tak bez světla bloudili celou noc až do rána.

Sova

Ve vesnici bylo večer, a dokonce i v noci, často slyšet houkání sov, čili takzvané kuvikání: kuu-vik, kuu-wik, kuu-wik! Když sova přiletěla blízko domu, usedla na strom nebo na střechu a začala houkat, říkalo se, že v tom domě někdo zemře. Proto se sovy odháněli a obyvatelé domu se obávali neštěstí.

Tvrdili, že je to pravda, protože když byl soused nemocný a později zemřel, sova předtím přiletěla, seděla na stromě u chalupy a asi dva týdny houkala. Když hospodář zemřel, sova přestala houkat.

Filomena – Meluzína

Když bylo v zimě pozdě večer slyšet v kamnech pískání a svištění, pravděpodobně způsobené netěsně uzavřenými kamny, všichni říkali:

"Aha, Filomena pláče."

Když jsem se ptal, proč Filomena pláče, odpovídali mi, že to byla velká hříšnice, kterou rodiče vyhnali z domu. Teď činí pokání, žene se s větrem a v každém komíně pláče, protože by se chtěla vrátit domů a ohřát se, ale nikde jí není dovoleno vstoupit a tak potom letí s větrem dál.

Čarodějnice

Za mých mladých let jsem často slýchal na škubačkách, jak si starší hospodyně vyprávěly o čarodějnicích, které kradou kravám mléko.

Takové čarodějnice prý za úsvitu vycházely z domu bosé a v dlouhé košili. Na louce sbíraly do košile rosu, jako kdyby do zástěry. Potom ji odnášely domů a dávaly svým kravám. Ta rosa byla údajně mlékem, které čarodějnice vzala sousedovi, takže jeho krávy pak mléko nedávaly. Zato její vlastní krávy nadojily plná vědra.

Často také taková čarodějnice v košili časně ráno při východu slunce usedla na hraniční kámen a pronášela zaklínadla směrem k hospodářským budovám souseda. Poté se sousedovi začalo dařit špatně a přicházela různá neštěstí, nemoci či neúroda.

Zábavy mládeže

Strašidlo

Mládež v předodvodovém věku, tedy mezi 16 a 21 lety, se často v létě scházela večer v hospodě, vyprávěla si různé strašidelné příběhy a prováděla různé žerty.

Jednou se mladíci vyprávěli, že když se jde o půlnoci přes lávku nad potokem pod Galgonkem, vždy tam straší. Někteří tomu věřili, jiní ne. Nakonec se všichni domluvili, že se před půlnocí vydají k lávce a počkají tam, až odbije půlnoc.

Mládenců bylo přes deset a mezi nimi i dva moji bratři. Všichni odešli a posadili se na břeh blízko lávky a čekali na půlnoc. Když na evangelickém kostele v Dolních Bludovicích odbila půlnoc, přestože všude kolem bylo ticho a klid a nedělo se nic zvláštního ani strašidelného, a najednou jeden z mládenců vyskočil na nohy a začal utíkat zpět do hospody. V té chvíli začali utíkat i ostatní a brzy byli všichni v hospodě. Potom se jeden druhému posmívali, že ze strachu utekli, přestože tam nebylo vůbec nic, čeho by se měli bát.

Vůz na stodole

Prvního května nebo v nejbližších dnech po něm prvním máji, prováděli mládenci různé žerty. Tehdy ještě 1. máj na vesnici nebyl slaven jako svátek práce. V dolech se normálně pracovalo. Mladíci z vesnice, i když pracovali v dolech, se stále cítili spjati s hospodářstvím svých rodičů a pomáhali při práci na poli.

Jednou večer se mládenci sešli v hospodě a přemýšleli, komu provedou nějaký žert. Dohodli se, že sedlákovi Onderkovi vynesou vůz na střechu stodoly a nechají ho tam, jako by byl připraven k odjezdu. S taky to tak udělali. Ráno sedlák Onderek nemohl vůz najít. Po dlouhém hledání ho konečně spatřil na střeše stodoly. Nadával, ale sám ho dolů dostat nedokázal. Šel tedy za sousedy a prosil je o pomoc. Mladíci mu ochotně pomáhali, ale nedali na sobě znát, že právě oni vůz na střechu vynesli. Nakonec mu ještě pomohli hledat "neznámé" viníky.

Bourání chalupy

Jindy večer se opět sešla skupina mládenců v hospodě. Byli tam dva bratři Szymikovi: Jozef a František, dva bratři Klimszovi: Jan a Karel, dva bratři Przeczkovi, synové Przeczka "Zpěváka" (protože vždy zpíval na pohřbech), Jan Słowik, Karol Toman, označovaný Karlíček, dva bratři Kielarovi: Jan a Jozef a dva moji bratři Jan a Andrzej a další mládenci.

Ti všichni spolu pozdě večer seděli v hospodě a vyprávěli si o různých věcech. Najednou někoho napadlo, že vedle hospodářství Onderka stojí stará rozpadající se chalupa zvaná "lepionka", protože byla postavena z nepálených cihel. Chaloupka hyzdila celé okolí. Kdysi v ní bydlel nájemník, takzvaný správce, který se hospodáři zavázal nájem odpracovat na poli, za určitý počet dní. Protože chaloupka byla již zchátralá a napůl zřícená, nikdo v ní už nechtěl bydlet a tak stála prázná.

Mladíci se domluvili, že v noci podkopou její základy, takže se stěna převrátí a střecha spadne. Bratr Andrzej si vzal z domu krumpáč a všichni vyrazili k chalupě. Byla asi 500-600 metrů od hostince. Začali po jednom podkopávat základy. Vtom se probudil sedlák Onderek, který bydlel nějakých 400 metrů od "lepionky" a zaslechl podivné zvuky. Rychle se oblékl a běžel k sousedovi Santariusovi, aby mu pomohl chalupu ubránit.

Oba sedláci začali z dálky křičet, aby pachatele zastavili. Když je mládenci uslyšeli, dali se na útěk. Francek Szymik, který zrovna podkopával roh, odhodil krumpáč a utekl také. Můj bratr Andrzej, kterému krumpáč patřil, o něj ale nechtěl přijít a za druhé se bál, že jeho krumpáč sedlák Onderek pozná, protože si ho už několikrát půjčil. Bratr ho hledal tak dlouho, dokud ho našel. Pak i on utekl. Ti dva sedláci ho vůbec nechytali, protože se ho asi báli.

Bratr se nejprve schoval v křoví, potom utekl schoulený a oklikou domů, svlékl se a šel spát. Ostatní se ukryli v lese. Mládenci slyšeli v lese, jak ti dva sedláci křičeli jeden na druhého: "Pozor, vidím je tam na půdě! Ať tě neuhodí kamenem! Vylezte odtamtud, četníci už si pro vás jdou!"

Po chvíli přiběhl sedlák Onderek k hostinci a klepal na dveře. Otevřela mu matka a sedlák Onderek prosil o pomoc bratry Andrzeja a Janka. Janek však utekl s ostatními do lesa a bratr Andrzej předstíral, že je rozespalý, a ptal se co se vlastně stalo.

Potom šel se sedlákem chalupě a dělal velkého hrdinu, že se nebojí a dokonce chtěl jít dovnitř, ale tam ho oba sedláci nepustili. Sedlák Onderek poslal bratra Andrzeja pro další mládence k sousedům. Všichni ještě byly v lese. Protože chalupa Szymikowa stála u samého lesa, tak nebylo těžké jít tím směrem na začátku lesa tam v křoví všechny našel. Po společné poradě pak mládenci pomalu přicházeli z různých stran, aby bránili "lapionku" a chytili ty, co jsou na půdě nebo uvnitř.

Obléhání trvalo až do svítání. Teprve ráno se sedlák Onderek přesvědčil, že uvnitř nikdo není. Až o několik let později, teprve až chaloupku sám sedlák zlikvidoval, se mládenci přiznali, že ji tehdy chtěli zbořit a v noci podkopávali její základy.

Švec Pietrus

Druhá chalupa pod školou patřila ševci Pietrusovi, kterému říkali Kubašek, někdy také Czedzik. Měl malou dřevěnou chalupu, kus pole, jednu krávu, jedno prase a občas kozu nebo berana. Měl hodně dětí, a tak jeho žena musela velmi šetřit, aby rodinu uživila. Pietrus měl ve vsi dost práce, protože byl jediným ševcem a mnoho horníků docházelo do dolů pěšky i tři hodiny. Švec byl veselý člověk, rád si vypil a trávil čas mezi mladými lidmi. V hospodě vyprávěl různé historky, dělal žerty a často zpíval veselé písničky. Následuje jedna z nich (překlad z původního znění v místním nářečí):

Byla jedna stará baba,
byla velmi ustaraná.
Šla ke knězi pro radu,
jestli bude spasena.

Kněz se podíval do její pusy,
neměla ani jeden zub.
Neboj se, stará babo,
čím bys asi hřešila?

(V originále je zde slovní hříčka založená na tom, že bezzubá žena už nemůže nikoho "kousnout", a tedy se nemá čeho obávat.)

Potom švec Pietrus navrhl v hospodě, aby každý vyslovoval některou slabiku jinak než ostatní. Tím vznikla komická řeč, které říkali "židovský cheder", tedy židovská modlitebna nebo kvákání žab v kalužích.

Jeden musel stále říkat: "re, re, re, re", druhý: "mu, mu, mu, mu", třetí: "ra, ra, ra, ra", čtvrtý: "kwa, kwa, kwa, kwa", pátý: "taj, taj, taj, taj", další: "waj, waj, waj, waj", a další: "kaj, kaj, kaj" atd.

Jednoho večera byl švec Pietrus v hospodě, ale dlouho se tam nezdržel, protože druhý den časně ráno měl jít do města vyřizovat různé záležitosti, mimo jiné i úřední. Mladíci zůstali v hospodě a přemýšleli, jaký žert by mu mohli provést. Byla zima a napadl velký sníh. Když věděli, že švec Pietrus už určitě spí, přikradli se k oknu jeho chalupy a potichu začali dávat sníh na vnější okenní parapet, až nakonec celé jedno okno zastínili sněhem, potom druhé a třetí. Nebylo to tak těžké, protože plocha každého okna byla sotva půl metru čtverečního. Když žert dokončili, všichni odešli domů.

Ráno se švec probudí, podívá se do okna, ale vidí, že je ještě tma, a tak se obrátí na druhý bok a spí dál. Když se později probudí úplně vyspaný, venku je stále tma. To se mu nezdá, zapálí lampu a podívá se na hodiny – a už je osm hodin ráno. Vyjde na dvůr a teprve pak uvidí okna zazděná sněhem. Hned tuší, kdo mu ten žert provedl, ale nic neříká. Při příštím setkání v hospodě se mu mladíci ke svému žertu přiznali, pohostili ševce pivem a vodkou a všechno bylo zase v pořádku.

Houpačka

Mladíci v předvojenském věku, tedy do 21 let, a někdy i starší, si v létě o nedělích a svátcích pořádali různé zábavy. Na kraji lesa rostly velké duby. Dva z nich stály asi tři metry od sebe. Jednou je napadlo zřídit mezi nimi houpačku.

Mezi oběma duby byly odstraněny větve, aby nepřekážely při houpání. Vysoko nahoře byly oba stromy spojeny silným příčným břevnem. Z dolu byly přivezeny silné ocelové lana o průměru asi 1,5 cm, která byla připevněna k břevnu nahoře, zatímco dole bylo zhotoveno pohodlné sedadlo. Každé lano mělo téměř deset metrů délky, takže houpačka se hodně houpala.

V neděli odpoledne se mládež scházela kolem houpačky. Jeden hrál na harmoniku a ostatní se houpali, protože na této houpačce se mohlo současně houpat několik osob. Na houpačku přicházela také děvčata. Mladíci si z hospody přinášeli pivo a limonádu, kterými dívky pohostili. Vodka se téměř nikdy nepila. Tak se mládež bavila až do večera, potom se rozcházela domů. Někdy se mladíci ještě na půl hodiny zastavili v hospodě, ale brzy odcházeli odpočívat, protože v pondělí je čekala práce v dole.

Lov raků

Vesnicí protékaly dva malé potoky, ve kterých bylo velmi mnoho raků. Mladíci se často vydávali na jejich lov. Nejvhodnější bylo chytat raky v noci.

Připravili si dlouhé suché třísky. V noci šli do potoka, zapálili ty "třísky" a svítili těsně nad vodní hladinu a na dně potoka pak chytali raky. Během dvou hodin naplnili celý koš raky, o které se potom rozdělili.

Často se stávalo, že druhý den někteří z nich donesli část úlovku důlním inženýrům jako zvláštní pochoutku. Nejednou si inženýři sami přicházeli do vesnice pro raky. Já jsem také nejednou vařené raky jedl, nepovažoval jsem je za žádnou zvláštní delikatesu. Více mi chutnal kus klobásy.

Po několika letech raci z těchto potoků úplně zmizeli. Pravděpodobně je postihla nějaká nemoc. Dnes už v těchto potocích není ani jeden rak.

Smažení vaječiny

Bylo zvykem o Svatodušních svátcích uspořádat smažení vaječiny v olšinách nebo na okraji lesa, případně na louce pod lesem. Mladíci se po poledni vydali na předem určené místo a rozdělali oheň. Později přicházela děvčata (svobodné dívky) s rendlíkem, vejci a slaninou. Chléb si každý přinesl sám.

Po usmažení a snědení míchaných vajec se zpívalo a tančilo. Jeden z mladíků hrál k tanci na akordeon. Přineslo se také několik lahví piva a limonády. Vodka se zpravidla nepila. Večer, když oheň dohořel, se všichni rozešli domů. Mnohdy jsem tuto zábavu pozoroval z dálky.

Jednou moje starší sestry Anna a Magdalena, kterým bylo asi patnáct a šestnáct let, a také dvě sestry Szymikovy z podlesí: Anna i Magdaléna, Hanka Santariusová a já, jsme si rovněž uspořádali smažení míchaných vajec. Vlastně jsem to neorganizoval já – spíše si mě děvčata vzala s sebou, protože jsem mezi svými vrstevníky neměl žádné kamarády.

Šli jsme na Szymikovu louku a tam jsme si uspořádali vlastní zábavu. Szymikovy dívky, velmi šikovné a pracovité, přinesly z domu rendlík i trochu slaniny a každý z nás přinesl dvě vejce a kus chleba. Měli jsme radost, že jsme si takové smažení vaječiny uspořádali sami. Po dvou nebo třech hodinách jsme se rozešli domů, nebylo ani tancování, ani jiná zábava, jen samotné smažení vajec.

Pouť/odpust v Dolních Bludovicích

Jako děti jsme se po celý rok těšily na pouť v Dolních Bludovicích. Konaly se tam dvě poutě ročně. Jedna v červenci, v neděli po svaté Markétě, které se říkalo Markétská pouť, a druhá v září, v neděli po svatém Michalovi, nazývaná Michalská pouť.

Pouť se konala u katolického kostela a také nedaleko evangelického kostela. Zajímavé bylo, že odpust býval i u evangelického kostela – evangelíci přece odpust neuznávají.

Celá pouť spočívala v tom, že podél cesty stály stánky s perníkem, cukrovinkami a hračkami. Nechyběl kotel s horkými klobásami, stánek s pivem a limonádou. Největší atrakcí byly kolotoče a houpačky. Být na pouti a nesvézt se na kolotoči, to pro dítě nebyla žádná opravdová pouť.

V tento den se mladíci předháněli v tom, jaké dárky koupí svým vyvoleným dívkám. Dárky byly různé: perníky, koláčky, cukrovinky nebo čokoláda. Někteří kupovali velká perníková srdce o průměru i čtyřiceti centimetrů. Srdce byla krásně zdobená. Uprostřed každého byl nalepen barevný obrázek, nejčastěji zobrazující tvář krásné dívky.

V neděli odpoledne jsme se na pouť vydali já a dvě moje starší sestry, ale peněz jsme moc neměli. Matka mi dala jeden krejcar a sestrám po dvou krejcarech. Někdy mi některý z bratrů přidal ještě jeden krejcar a sestrám po dvou. Co se za ty peníze dalo koupit?

Za jeden krejcar jsem se mohl svézt na kolotoči vestoje a držet se železné tyče. Místa k sezení – ve vozíku nebo na koni – byla dražší. Za druhý krejcar jsem si koupil něco sladkého nebo drobnou pouťovou pochoutku, jeden perník.

Odpust (pouť) pro mne skončil. Chodili jsme mezi stánky, prohlíželi si různé píšťalky, foukací harmoniky, kolotoče, korkové pušky a nejrůznější zdobené perníky.

K večeru jsme se vraceli domů a každý z nás měl perník zabalený v kapesníku, jehož rohy jsme měli svázané na uzel a předstírali jsme, že v kapesníku máme spoustu perníků. Ještě další dva týdny jsme si o pouti vyprávěli a těšili se na další pouť na podzim, tedy na Michalský odpust.

V den pouti se v hospodě vždy konala muzika, tedy taneční zábava. Na muzice bylo mnoho mládeže. Mladíci přinášeli balíčky perníků pro své vyvolené, které byly v tanečním sále a netrpělivě čekaly na tyto dárky.

Krádeže ovoce

Ve vsi Dolní Datyně neměli hospodáři u svých usedlostí mnoho ovocných stromů. Někteří měli jen dva nebo tři stromy, jen několik hospodářů jich mělo více. Proto bylo ovoce ve vsi vzácností a někdy se mládež vydávala v noci na krádeže ovoce. Někdy se to podařilo, jindy byli vyplašení a prohnáni, protože hospodáři často spali při otevřených oknech, aby lépe slyšeli případné zloděje.

Velmi moudře a výchovně k tomuto problému přistoupil ředitel školy Jan Siwy. Ve své zahradě pěstoval plané ovocné stromky a následně je rouboval ušlechtilými odrůdami. Každé jaro rozdával nejlepším chlapcům zdarma dva nebo tři stromky jako odměnu za dobrý prospěch. Ve škole je učil, jak mají stromky vysazovat. Pamatuji si, jak jednomu chlapci říkal:

"Ten strom musíš zasadit za stodolou. Je tam slunné místo, stromek poroste dobře a ovoce dozraje dříve."

Ředitel často chodil s chlapci po vyučování k nim domů a osobně stromky vysazoval. Takto během roku rozdal dvacet i více stromků. Ve škole učil všechny chlapce roubování stromů a růži.

Ředitel měl také krásnou květinovou zahradu. Semena květin dovážel od zahradnické firmy Mauthner z Budapešti a sám je vyséval. Část mladých rostlin rozdával pilným děvčatům a učil je, jak květiny sázet. Po čase měl téměř každý statek malou, ale pěknou květinovou zahrádku a krásný sad ovocných stromů.

Mladí hospodáři si sami roubovali stromky a pečovali o své sady. Vzpomínám si na Karola Tomana (Karlíčka), tesaře, který měl velký ovocný sad, a také Józefa a Jana Kielarovy. Jan, původně horník, se do sadařství tak nadchl, že za vzácnými odrůdami stromů jezdil daleko. Krádeže ovoce ve vsi ustaly. Ovoce se dokonce začalo prodávat do města.

Kolik dobrého může dobrý učitel udělat pro místní komunitu a pak správným směrem může vést mladou generaci.

Taneční zábavy v hospodě

Bylo zvykem, že se alespoň dvakrát měsíčně, někdy i častěji, konaly v hospodě taneční zábavy. Takové zábavě se říkalo muzika.

Horníci dostávali jednou měsíčně výplatu a nejbližší neděli po výplatě hostinská uspořádala muziku. Musela si vyřídit povolení od obecního úřadu (na Těšínsku tehdy od starosty) a zaplatit licenci na hudební produkci, které na jeden večer stála 3 rýnské nebo 3 floreny tj. 6 korun. Matka objednávala muzikanty, kterých bývalo pět až šest. Pamatuji si dva hudební soubory: První je kapela Stacha a druhá kapela Ramikow z Prostředních Bludovic.

Před zábavou se lidé ptali, která "banda" (kapela) bude hrát. Slovo "banda" tehdy neznělo hanlivě – označovalo jednoduše orchestr. Dva nebo tři kousky zahráli před hospodou, aby všichni ve vsi slyšeli, že bude muzika. Domy byly po vsi rozházené, protože každý si postavil dům u svého pole.

Po obědě začali do hospody přicházet mládenci a děvčata. Hudebníci hráli v tanečním sále a mládenci jim platili za každý odehraný tanec – například za polku, valčík nebo jiný tanec. Takto se tančilo až do půlnoci. Část mládeže pak odešla domů, jiní zůstali ještě do dvou hodin rána a pak se všichni rozešli domů.

Mládež tančila v sále, zatímco hospodáři a některé hospodyně seděli ve výčepu a popíjeli. Matky občas kontrolovaly své dcery, s kým tančí a jak se baví. Děvčata seděla na lavicích podél stěn sálu. Chlapci stáli v jednom rohu u stolu, kde měli převážně pivo, někdy víno nebo vodku. Svým vyvoleným kupovali limonádu nebo míchali limonádu s pivem. Výjimečně dostala děvčata i sladké víno. Pití roznášeli děvčatům moje starší sestry, kdy matka byla v bufetu, jak se na říkalo "za szynkwasem".

Jaké tance se na zábavách tančily? Kromě polky, valčíku a lendleru (rakouský lidový tanec v tříčtvrtečním taktu, předchůdce vídeňského valčíku) se na zábavách tančily také tehdy oblíbené regionální tance, při nichž se nejen hrálo, ale i zpívalo.

Například:

Kolemmajki mig, mig, mig
oženit se sukenník.
Vzal si ženu za ženu, kovářovu Marýnu.
Kovářova Marýna, brenerové botky má.
Jak si je obuje, kolemmajki tancuje.

Jiný tanec s hudbou a zpěvem:

Ty sviňáčku svinský, tys mi ukradl rynski.
Já tě budu žalovat a ty mi je musíš vrátit!

Nebo:

Šije, šije švec, děti nechce mít,
šije, šije švec, děti nechce mít.

Naše Kačka pláče, co jí je, co jí je,
ukradli jí sukni zloději, zloději, zloději.

Tančil se také křižok, mietlorz, wodzonego a błogosławiony.

Tanec błogosławiony (požehnaný) spočíval v tom, že muž držel po levé i pravé straně dívku a rukama nad jejich hlavami třásl, jako by jim žehnal,

žehnal a mezitím se dívky otočily, pak začal tanec s dívkou nalevo, pak s dívkou napravo a pak znovu od začátku. Během zábavy se zpívaly i různé regionální písně bez tance, obvykle na konci zábavy, když si mladí lidé trochu popili.

Například:

Stařenka houpala starého muže na lipovém bidýlku, ale nemohla ho houpat, protože tolik prděl.

Nebo:

Za stodolou u řeky pásla dívka kachny, kachny, dívka pásla kachny.

Říkala jim taš, taš, taš, pojď, můj milovaný, zas, zas, zas, pojď, můj milovaný, zas, zas, zas.

Nechoď sem v sobotu, protože mám neodkladnou práci, práci, protože mám neodkladnou práci.

Přijď, ale v neděli, ja ti postel ustelu, ja ti postel ustelu.

A on přišel v sobotu, ona měla neodkladnou práci, práci, měla neodkladnou práci.

Ustlala postel na lavici, vzadu (v řiti) výš než je hlava, vzadu (v řiti) výš než je hlava.

Chtěl se na ní obrátit, spadl do žebru, mokrou prdel měl, mokrou prdel měl, spadl do žebru namočil si prdel.

Usušila mu ji sušila, půl prdele mu spálila, spálila, půl prdele mu spálila.

Vzala lipové prkno, vyřezala novou prdel, novou prdel, vyřezala novou prdel.

Chodili po jarmarku a s prdelí se chlubili, chlubili, a s prdelí se chlubili.

Takový prdel to je nic, ta měří šest měřic, šest měřic, ta měří šest měřic.

Bály

Kromě obyčejných tanečních zábav, takzvaných muzik, se v hostinci konaly také bály pořádané mládeží. Za tímto účelem vznikal plesový výbor složený z mladých lidí, který měl za úkol zorganizovat celý bál a pokrýt náklady případného schodku. Děvčata a chlapci, jinak řečeno slečny a mládenci, vyzdobili taneční sál různými girlandami z barevných papírů a větviček jedle. Postarali se také o tombolu.

Orchestr složený ze šesti nebo sedmi hudebníků najímal plesový výbor a ten jej také platil. Výbor vybíral vstupné na taneční sál, které tehdy činilo 50 grejcarů, tedy jednu korunu.

Majitel hostince, v tomto případě hostinská, moje matka, napekla na bál koblihy, připravila guláš a ohřála párky, obecně nazývané "věršlami", a uvařili čaj. Kolem půlnoci nastala přestávka v zábavě. Během přestávky se podávala večeře. Pro místní obyvatele to byla velká atrakce. Mnoho lidí si ještě kupovalo koblihy domů pro své děti.

Amatérská divadelní představení

Kolem roku 1900 navštěvovalo z obce Dolní Bludovice německé gymnázium neboli reálku v Těšíně několik studentů, tak se tehdy říkalo žákům středních škol. Patřili mezi ně mimo jiné Jiří Balon, pozdější advokát v Těšíně (zahynul v koncentračním táboře), Jan Rozbrój, pozdější štajgr, Bernard Kotula, pozdější železniční úředník, Karol Staś, pozdější strojní inženýr, mechanik a mnozí další, jejichž jména si již nepamatuji.

Během prázdnin organizovali amatérský divadelní soubor. Brali k sobě z Dolních Bludovic nebo okolních vesnic několik schopných mladíků, kteří byli horníky nebo řemeslníky, a také odpovídající počet nadaných mladých dívek. V letním období nacvičovali večer po večeru v hostinci Pawlasa v Dolních Bludovicích vybranou hru. Každý z amatérů se svou roli naučil nazpaměť.

Jeviště a kulisy zdarma postavili členové divadelního klubu, kteří byli povoláním truhláři. Jiní zase namalovali kulisy. Každý podle svých schopností přispěl ke vzniku scény.

Obvykle v srpnu, když už měli hru nacvičenou, vyhlásili termín představení pomocí tištěných plakátů. Nepamatuji si už názvy všech her, ale některé mi utkvěly v paměti, například "Žid v sudu", "Mlynář a jeho dcera", "Jeden z nás se musí oženit" a "Strýc přijel".

Jestliže byly hry jednoaktové, uvedly se během jednoho představení dvě jednoaktovky a monology. Téměř vždy byl před nebo po hře nějaký monolog.

Po představení v Dolních Bludovicích byla přenosná scéna převezena do Dolních Datyní a následující neděli se tam odehrálo stejné představení. Další neděli bylo uvedeno ještě v Životicích a v Šumbarku.

Po každém představení následovala taneční zábava. Představení se těšila velké oblibě a chodila na ně nejen mládež, ale i starší lidé, kteří ochotně platili vstupné.

Představení nepřinášela amatérům žádný zisk, často museli na svou činnost ještě doplácet. Protože studenti obvykle neměli peníze, schodek hradili ostatní amatéři, kteří již pracovali v dolech nebo jako řemeslníci.

Studenti učili mládež také tancům. Vzpomínám si, jak jednou učili tanec "sarocza" neboli "šedého?". Protože neměli harmonikáře, který by jim hrál, několik z nich melodii tohoto tance pískalo a ostatní se podle ní učili tančit.

Kostelní sbor

Studenti založili v Dolních Bludovicích také kostelní sbor. Kromě nich do něj patřila i další mládež. O Vánocích a Velikonocích zpíval sbor v evangelickém kostele za doprovodu varhan.

Musím zde poznamenat, že katolický kostel v Dolních Bludovicích nehrál pro polskou národní identitu žádnou významnou roli. Katolické obyvatelstvo bylo z národnostního hlediska spíše lhostejné.

Pokračování příště.

OMLOUVÁM SE ZA PŘÍPADNÉ CHYBY V PŘEKLADU

DATYNIOK